mapa oblasti Hetta-Pallas

Laponsko na běžkách - březen 2004

Ráďa, Milďa a já

Sobota 20.3.

Vstáváme v sedm, snídáme, dobalujeme a v devět nás Tomáš vyzvedává. Na letišti jsme před desátou, odbavení je zcela bez problémů a tak v půl dvanácté startujeme dvoumotorovým Douglasem směr Helsinky, kde asi po dvou a půl hodinách klidného letu přistáváme. Přípoj do Kittily máme až v po osmé, tak si čekání krátím návštěvou leteckého muzea. I druhý let je v pohodě, akorát místo očekávaného letadélka velikosti Anduly letíme nacpaným 150-místným Douglasem. Z letiště v Kittile ještě autobusem pokračujeme 70km do Muonia, resp. kus za Muonio na švédské území do "kempu" Rajamaa, který je tvořen docela luxusními dřevěnými chatami. Po ubytování chvíli klábosíme a jdeme spát.

Letiště Kittila

Neděle 21.3., nalehko do Muonia, 20km

Vstáváme asi kolem osmé, po snídani montujeme tyče k sáním a zkoušíme, jak to s nimi jde. Potom celá skupina vyrážíme do Muonia na průzkum. Po několika kilometrech se však objevujeme zpět u Raajamy. Krajina je tu totiž z hlediska orientace obtížná, chybí orientační body. GPS nám udává správný směr a tak se otáčíme a vydáváme se po správné cestě vyježděné od skůtrů. Většinou vede cesta tajgou - řídkým borovosmrkovým lesem, sem tam nějaká bříza. O něco později scházíme k řece, po jejímž zamrzlém korytě pokračujeme až do Muonia. Tam si v arabské restauraci dáváme kebab a pizzu, nakupujeme v sámošce trochu piva a stejnou cestou se vracíme zpátky. Večer jdeme do sauny a pak ještě sedíme v jídelně při lahvi vína a Darina nám vysvětluje plány.

Naše skupina Přes řeku Chatky v Rajaamě
Na řece Ledový domeček Danger!

Pondělí 22.3., Hetta - Tappuri, 18km

Vstáváme asi v sedm, balíme, a v půl deváté finského času se cpeme do dvou dodávek a jedeme do Hetty, místa našeho startu. Cestou jsem za troubu, protože kvůli mně se musí zastavit. Ranní čaj chce totiž úporně ven. V Hetě vystupujeme za sněžení a pěkného mrazu, usazujeme batohy do bobů a vyrážíme směrem na Pyhakero. Cesta je široká, pěkně upravená, na obou stranách stopa. Přestalo sněžit a svítí dokonce i sluníčko. Akorát ten bob, ten bídák, je jak koule u nohy. Na Pyhakeru je spousta lidí, ale přesto se cpeme dovnitř a svačíme. Pak pokračujeme dál na Sioskuru. Cesta vede zpočátku zajímavým kaňonem se sněhovými převisy, později po holých pláních mezi stejně holými kopcemi. A pěkně se rozfoukalo, zažíváme skutečnej polár. Není sice ani moc zima, ale tlama mrzne jako hrom (a taky rozkrok...). Na Sioskuru vaříme čaj, chvíli sedíme, a pak se rozhodujeme ještě s Janou a Luckou pokračovat 2,5km dál do Tappuri, porotože se těšíme, že by tam mohlo být volno. Cestou pozorujeme spoustu sobů, ale jsou moc daleko, takže pokus o fotku se asi nepovede. V Tappuri opravdu nikdo není a je to tu i hezčí, takže zatápím, zabydlujeme se a vaříme. Za chvíli je tu takové vedro, že se jdu ven do desetistupňového mrazu mýt do sněhu.

Upravené tratě Sioskuru Laponské hory
Sobíci Tappuri

Úterý 23.3., Tappuri - Nammalakuru, 26km

Vstáváme do mínus deseti a sněžení a vůbec se nám z vyhřáté chaloupky nechce. Přesto asi v půl jedenácté vyrážíme směrem na Pahakuru. Pohyb do kopce a po rovině mi dost připomíná skialpy. Cestou pozorujeme spousty sobů, konečně je vidím trochu víc zblízka. Jsou krásní a vznešení. Při orientaci nám docela pomáhá GPS, jsem rád, že ji mám a že jsem si udělal tu mapu. Před Pahakuru se zase mění krajina - mizí hory a zase se objevují zakrslé zmršené břízky a borovice. V chatě pospává nějaký chlapík se psem. Dáváme si něco k jídlu a rozhodujeme se pokračovat dneska až na chatu Montelinmaja, která je asi 16km daleko. Cestou se na chvilku zastavujeme na Hanukuru, kde bivakuje zbytek naší skupiny, a pak pokračujeme tentokrát pro změnu smrkovým lesem dál. Jde to docela dobře ale zatím netušíme, co nás ještě čeká. Poslední asi čtyři kilometry jsou totiž vydatně do kopce a hlubokým sněhem. S těma bobama je to opravdu očistec, zvláště v traverzech, kde se ty pitomý necky převrací každých dvacet metrů. Je to boj doslova o každý metr. Po překonání sedla se nám otvírá pohled na holé okolní kopce a chatu Montelin. Je prázdná, ale děsně mrňavá a nemá ani vodu ani vařič ani kamna, jen krb. Snažíme se uvnitř nějak zabydlet, ale moc to nejde, holkám je pořád zima až je z toho chytá žravá nemoc. Krb bohužel holt nejsou kamna... Radka navrhuje přesun do 1km vzdálené Nammalakuru a tak se rozhoduju se tam nejprve zajet mrknout. Beru tedy čelovku a jedu. Za chvilku jsem na místě (bez bobů jsem jak utrženej ze řetězu) a zjišťuju, že v chatě (pro 16lidí) je jen jeden člověk. No ten bude mít radost. Vracím se tedy a probíhá přesun za svitu čelovek.

Tappuri uvnitř Poyorujeme soby Vznešené zvíře
Nammalakuru Za polárem Překonávání sobí ohrady

Středa 24.3., Nammalakuru - Mantyrova, 25km

Noc je dost nepříjemná, ten člověk totiž celou noc popotahoval, chrochtal, chrápal a smrděl. Ráno měníme plány - původně jsme tu chtěli zůstat a strávit se zbytkem skupiny jednu noc, ale pak jsme se rozhodli jet raději dál, protože 13 lidí najednou je přece jen příliš. Cílem je tedy Mantyrova, kousek za hotelem Palas. Sjíždíme nejprve kus z kopce a pak zas dupeme nahoru a po rovině. Je docela hezky, polojasno a mírný vítr. Po16 km nacházíme naší boudu, kam se příjíždějí občerstvit lidi z hotelu. Obsazujeme báglama čtyři postele a po krátké přesnídávce jedeme nalehko podívat se k hotelu. Stopy jsou tady nádherně upravené a tak si vychutnáváme jízdu bez bobů. U hotelu navštěvujeme informační středisko a občerstvujeme se. Obchod tu bohužel není. Za mírného šera se vracíme zpět do chaty. Snažím se najít vodu, ale neúspěšně, takže musíme tavit sníh. Večeříme, myjeme se ve sněhu a debatujeme o plánech na zbývající dva dny. Nemáme totiž jasno v tom, co podnikneme...

Nammalakuru Hotel Pallas Mantyrova

Čtvrtek 25.3., nalehko do Toras-Sieppi, 26km

Noc je zatím nejlepší, kterou jsem tady absolvoval. Spal jsem na zemi a celkem dobře. Ráno je krásně a protože zbytek skupiny hlásil, že pojede do chat směrem na Jeris, rozhodujeme se zůstat tady ještě jednu noc a jet prozkoumat do Toras-Sieppi možnosti spaní na poslední noc. Je krásně, mrazivo, a sníh dobře jede. Navíc bez té umělé zátěže to sviští... V Toras-Sieppi je plno, chatku nemají, ale nabízejí nám spaní za 20E v laponském "týpí", kde se normálně jen jí. Domlouváme se že to berem a vracíme se domů, cestou se ještě zastavujeme v "kotakahvila", bufáči ve stylu laponského týpí. Když se vracíme do chaloupky, zděšeně zjišťuji, že zbytek naší skupiny si to rozmyslel a bude bivakovat tady. 12 lidí v chatě tak pro 6. No, nadšenej z toho nejsem. Zvlášť když jsme právě kvůli nim vlastní plány přizpůsobili. No co, musím to brát jako trénink na svoje nervy. Poté co se vystěhovalo veškeré vybavení se kupodivu daří všech těch 12 lidí po podlaze poskládat.

Krajina 12 lidí v chatě pro 4

Pátek 26.3., Mantyrova - Muonio, 30km

Dneska se vstává a snídá na etapy, na nás přichází řada ve druhé vlně, když první skupina odchází. Asi hodinu užíváme klidu a pak vyrážíme taky směrem na Toras-Sieppi. Je pěkné počasí, jede se i s bobama celkem dobře. V Toras-Sieppi si dáváme kafe a rozhodujeme se pokračovat dál do Olosu, kde by měl být také jeden kemp s chatami. Zatáhlo se a rozfoukalo, takže se teď jede podstatně hůř, navíc profil trasy připomíná velbloudí hrby. V hotelu Olos se ptáme na chatky...mají pro šest za 260E...tak to ať si nechají. V kempu Olos jsme coby dup, jenže nemají místo, takže aspoň zjišťujeme teleon na Larse do Rajamy a Darina mu volá, zda by nás neodvezl. Odvezl. A to tak rychle, že jsme s kolegou Jardou sotva stihli doběhnout do Muonia do obchodu něco koupit. Tím skončila éra tahu bobů, zítra už půjdem jen nalehko.

Běžecké tratě Sjezdové tratě Chaloupky v Rajamě

Sobota 27.3., orientační běh v tajze, 25-30km

Dneska vyrážíme pozdě, až kolem půl jedenácté. Venku není moc hezky a my máme v plánu okruh přes Olos, který našly holky v mapě. Vyžaduje to přechod řeky, který se kupodivu bez problémů daří, a pak nalezení výchozího bodu trasy, což se ještě daří taky. Značení je bohužel nulové a tak brzy na rozcestí špatně odbočujeme a výlet se mění v orienťák v tajze. Bloudíme asi hodinu po skůtrových cestách, které nás bohužel zavádějí zpět na výchozí místo. Rezignujeme tedy jedeme dál ve stopě podél řeky a přidáváme malý okruh kolem Muonia. V Muoniu něco nakupujeme a pak se vracíme po řece zpět. Kousek před přechodem řeky je přístřešek s ohništěm, kde i chceme opéct buřty. To se však ukazuje jako dost blbej nápad, protože na smolném dřevě jsou buřty víc očouzené než pečené, my jsme začouzení stejně tak a navíc jsem si propálil bundu. Večer nám Lars servíruje pečeného pstruha s bramborama a dlouze se spekuluje o tom v kolik že máme vstávat. Jde totiž o to, že jednak se liší švédský čas od finského a jednak se dnes v noci přechází na letní čas.

Neděle 28.3.

Vstáváme brzo, protože už v 7:15 je přistaven autobus, který nás během hodiny odváží po zasněžených silnicích do 80km vzdálené Kittily, odkud v jedenáct odlétáme přes Helsinky do Prahy.




Bylo to zajímavé poznat něco jiného než Jizerky, Krkonoše nebo Alpy. Krajina byla zvláštní, i když to, že je člověk 200km za polárním kruhem, není nijak poznat. Snad jen dlouhý soumrak a svítání připomíná vysokou zeměpisnou šířku. Pro středoevropana jsou nejpodivnější lesy. Řídké, většinou borové občas smrk. A nízkého vzůstu. Krajina je placatá, jen tu a tam je nějaký kopec. Ve vyšších polohách (nad asi 500m n.m.) jehličnaté lesy mizí a rostou tam v celkem pravidelných rozestupech malé různě zkroucené břízy. Vypadá to tam jako v nějakém ovocném sadu. Pokud ojediněle sahají kopce ještě o něco výš, jsou holé, tzv. tunturi. V horách jsme viděli spoustu sobů, zato polární záře se bohužel nekonala.