Dlouho jsem přemýšlel, co dneska podniknu. Ráďa dopisuje diplomku, já jsem včera odvezl babičky na Šumavu a nevěděl co s nedělí. Nakonec jsem sedl na autobus, jel do Jablonce a dneska mám v plánu jet přes Ještědský hřbet do Prahy. Původně jsem chtěl jet přes Výpřež, ale nakonec jsem změnil plány a jedu přes Šemanovice a Pláně. V kopci nad Šemanovicema se snažím držet tempo s jakmsi chlápkem, který nevypadá moc cyklisticky, ale jede jako ďábel. Výsledkem je, že skoro nemůžu popadnout dech a moje těžce zkoušená sliznice nosní poprvé dneska praská a krvácí... Po chvilce se vzpamatovávám a pokračuju dál. Chvilku zastavuju u studánky Frantina, jejíž chladná voda je báječné osvěžení v tomhle vedru, a pak klesám a klesám. Kousek za Rozstáním zkouším odbočit po modré doprava, to by měla být zkratka a hlavně to je mimo silnice. Ve vesnici Kotel se kochám krásou a majestátností skoro tisícileté lípy a pak svištím po okreskách přes Budíkov, Všelibice a několik dalších vesniček až do Podhory. Předjíždí mě banda lidí na kozích prdech; sice jsem rychlejší z kopce, ale do kopce má bohužel i ten starobylej chrchlavej motórek navrch. Těsně před Podhorou svačím a koupu se pod malým jezem v pěkně čisté Mohelce. Po chvíli odpočinku musím ale pokračovat, Praha je ještě daleko. V Mnichově Hradišti se začíná zase ozývat pravé koleno ale já si v duchu říkám, že ono to jen tak zkouší a že tomu nesmím podlehnout. Dál pokračuju na Klášter, kolem kapličky s pramenem do Malé Bělé, Bakova a podél Jizery do Mladé Boleslavi. Koleno se zhoršuje a tak se radši zajíždím podívat na nádraží jak jedou vlaky a taky potřebuju doplnit energii nějakou sladkou limčou. Stále věřím, že do Prahy dojedu, takže se po chvíli vydávám znovu na cestu. Podruhé se mi spouští červená z frňáku a už si říkám, že by to mohlo stačit. Kousek dál v kopci ztrácím víru v to, že dojedu, protože už jedu prakticky jen na jednu nohu, když najednou bodlo v kolenu o něco víc, něco luplo a najednou můžu zase šlapat normálně. Hurá, jede se tedy dál. Po staré mladoboleslavské jsem asi za hodinu v Brandýse, kde si nejprve chladím vnitřnosti nanukem a pak si to mířím k Lamkům. Spoléhám totiž, že u nich doplním vodu, protože ten zbytek teplý břečky v lahvi se nedá pít. U Lamků je ale zamčeno, zvonek žádnej a ačkoliv jsou určitě doma (slyším rádio), oni neslyší moje volání. Ještě že jsem si vzpomněl, že mám na Janu číslo v Palmě.. Osvěžen melounem a se zásobou vody ukrajuju pak poslední kilometry do Prahy. Celkem jsem našlapal 135km průměrnou rychlostí 21km/h (nepočítaje přestávky)