Přechod Schladmingských Taur, 25.-29.8.2004

Středa

Asi ve čtvrt na devět vyrážíme od Tomáše plně naloženi směr Budějovice. Celkem to utíká, počasí je zatím dobré. Za hranicemi však začíná pršet, ba přímo lejt, a to nás provází celý zbytek cesty. Přestává až poté, co se ukládáme ke spánku v dřevěné informační budce u silnice kousek před Schladmingem. Já a Tomáš venku, holky v autě. Moc toho ale nenaspím, protože každou chvíli projíždí kamion, což je rámus jako když startuje Apollo 13. Ráno po snídani popojíždíme do Schladmingu a parkujeme na parkovišti, kde se snad smí stát víc dnů. V 8:10 nasedáme do autobusu a za 11,50€ (zpáteční jízdenka) se sami v celém autobusu vezeme úzkou nevyasfaltovanou cestou serpentinami na Ursprungalm (1610 m). Odtud už po svých šlapeme na Ignaz-Matiz Huette. Mraky se protrhaly, chvílemi i svítí slunce a není ani moc zima. Všude kolem se pase nějaké zvířecvo, koňma počínaje a "buvolama" konče. Najednou koukám na kiwiho botu, ž mu odpadává podrážka. Řešíme co s tím a Kiwi nakonec prohlašuje, že tomu věří, že to neupadne. Na chatě se ubytováváme v pěkném matrazenlageru, necháváme si tu batohy a jdeme nalehko za docela pěkného počasí na Steirische a Lungauer Kalkspitze, vápencové vrcholy kolem 2500 m s nádherným výhledem. Večer po návratu si dáváme pivko, sprchujeme se v ledové vodě a večeříme. Jíme z vlastních zásob, zítra snídaně bude totéž, takže z nás asi mají radost. No aspoň za pivo jsme jim tu nějakého toho euráka nechali. Počasí venku se mezitím kazí a začíná zase lejt.

Ursprungalm 1610m

Steirische Kalkspitze 2459m

Na vrcholu Lungauer Kalkspitze

Čtvrtek

Ignaz-Mattis Hütte

Leje celou noc i ráno, takže po snídani čekáme, co se z toho počasí vyklube. Jít v takovém dešti by asi znamenalo po pár hodinách mokré boty. Zatímco sedíme v jídelně a přemýšlíme u svařáku co podniknout, venku se mění déšť ve sníh s deštěm a teploměr ukazuje tři stupně. Okolní vrcholy, když na chvíli vykouknou z mlhy, jsou zasněžené. Něco po jedenácté je konečně rozhodnuto, zůstáváme tu a dokud nepřestane pršet, budeme asi zalezlí ve spacácích. Asi kolem čtvrté Ráďa hlásí, že pršet přestalo, tak se oblékáme a že půjdeme aspoň na chvíli ven. Jenže než stihneme vylézt z chaty, leje zas a snad ještě víc než předtím. Ale už jsme venku a tak jdeme obejít jezero déšť nedéšť. K večeru, když se vracíme do chaty, zas pršet přestává, aby mohlo za chvíli zase začít s ještě větší intenzitou. Večer sedíme v jídelně a po večeři hrajeme karty. Přechod potmě v lijáku z chaty do lágru je potom dobrodružství samo.

Pátek

V noci je slyšet jak leje a fičí a i ráno se situace nemění. Po snídani ale přece jen přestává a tak opouštíme chatu a vydáváme se na cestu. Nejprve mírně, později strmě a v serpentinách stoupáme na Rotmandlscharte (2340m). Začíná chumelit a pěkně to klouže, neboť sníh zůstává ležet. Překonáváme několik skalních stupňů, jeden z nich je zajištěný lanem. Sněhu přibývá a začíná to připomínat víc zimní podmínky než letní. Mám chuť to otočit, protože podle mapy máme ještě šplhat dalších 150 metrů na Rotmandlspitze, a to mne v tom kluzkém terénu vůbec neláká. Ale ukazuje se že tomu tak není, takže šlapem dál. Kousek ještě nahoru a pak už sestupujeme přes Krukeckscharte (2303m) na Keinprechthuette (1872m). Před námi jdou naši spolunocležníci z Ignaz-Matiz Huette a při přechodu firnového pole jedna žena padá a jede po firnu jako saně. Jenže je léto a tak pod firnovištěm jsou šutry, do kterých plnou rychlostí vletěla. Naštěstí to odnesla jen potlučenou rukou. Na Keinprechthuette si dáváme polívku s pivem a dva starší pánové nás zvou po chvíli konverzace na šnaps. Mají srandu z toho, že si dávám razítka z chat do pasu. Posilněni vyrážíme asi po hodině dál. Stoupáme nejprve mírně, později opět docela strmě, na Trockenbrotscharte (2240 m) odkud se nám poprvé otvírá pohled na Hochgolling. Je zasněžený a tak si asi na výstup na něj necháme zajít chuť. Sestupujeme k Landawirseehuette a ubytováváme se v lágru. Potom se jdeme ještě projít k jezerům, kde objevujeme malou vodní elektrárnu - zdroj proudu pro chatu. Fotíme krásné okolí a jdeme zpátky, protože se dělá zima. Pak baštíme - já řízek, Ráďa smaženici s bramborama. Ještě rundu šnapsu, protože máme výročí, partičku karet a pak šup do pelechu. Chata je zatím nejhezčí z těch, co jsme viděli.

Zimní podmínky na Rotmandlscharte

Horal Kiwi

Hochgolling 2862m

Landawirseehütte

Sobota

Vstáváme asi v osm, snídáme na zápraží chaty na sluníčku a asi v půl destáté vycházíme. Nejprve kousek dolů a pak příkře do sedla Gollingscharte (2326 m). Vyšli jsme pozdě, takže svah už není ve stínu a slunce do nás pere o sto šest a tak z nás v mžiku leje jako z volů. Vlevo ve strmém svahu je vidět zařízlá "stará cesta", která je poněkud zmateně doporučovaná v průvodci. No, s našima batohama by to asi nebylo ono, zvlášť jedno místo - asi sto metrů dlouhá nevýrazná skalní římsa zajištěná lany, po které se řine voda. Těsně pod sedlem Gollingscharte, ve kterém odbočuje cesta na Hochgolling, překonáváme firnové pole. Trochu mne mrzí, že nejvyšší vrchol Nízkých Taur nezdoláme, ale s 20kg batohy to prostě nejde. Nás čeká místo výstupu naopak náročný sestup 1300 výškových metrů na Gollinghuette a dál na Riesachfalle. Sestup vedoucí nejprve po suti, později lučním terénem a nakonec po lesní cestě dává našim nohám pěkně zabrat. Přerušujeme ho dvakrát, nejprve v závěru kotle pod Gollingem svačinou u potoka, podruhé pak na Gollinghuette pivem. Pak už zbývá jen únavný sestup po silničce k vodopádům Riesach. Tam řešíme co dál. Buď jet už dneska busem zpátky k autu a nebo vylézt ještě asi 250 výškových metrů kolem vodopádů k Riesachsee a tam někde zabivakovat.

Volíme druhou variantu a potíce se opět jako voli stoupáme k jezeru, kam se doplácáváme mokří a celkem utavení. V almu si dáváme pivo a já se ptám servírky na možnost postavit si někde stan. Bohužel to prý nejde, je to Naturschutzgebiet a jsou tu volně puštěná zvířata... ale pak přichází znovu a nabízí nám, že nás sveze do Schladmingu, až skončí, to jest asi za hodinu. Bereme to a tak si dáváme aspoň ještě kyselé mléko a něco na způsob vdolků s brusinkovou zvařeninou. Do auta se s batohama nějak nemůžeme nacpat, nakonec se to ale daří a tak jsme něco po sedmé u auta. Cestou nám naše spasitelka ještě ukazuje kemp, takže tam hned po přesednutí do našeho auta míříme. Mají teplou sprchu, čisté záchody a stojí nás to 9€ na osobu. Jaký nepoměr ve srovnání se Zadarem.

Gollingscharte, tam polezem

Ráďa leze po firnu

Gollingscharte, právě jsme tam vylezli

Neděle

Noc je jasná, studená a se spoustou rosy. Testuju půjčeny gelanotsový žďárák a celkem úspěšně. Záchvat klaustrofobie jsem nedostal a mokrý spacák od rosy taky nemám. Jen se žďárák zevnitř trochu zapotil, jakjsem funěl dovnitř, protože mi k ránu byla ve slabém spacáku zima. Ráno se vypravujeme trochu déle, protože je potřeba usušit věci mokré od rosy. Asi kolem desáté vyrážíme na cestu k domovu.

Tady je mapa naší cesty: