Pátek

Rok se s rokem sešel a my zase nasedáme do "Orient Expresu", abychom strávili tentokrát dva týdny v sedlech kol putováním po jihodalmatském pobřeží a hlavně po ostrovech. Stejně jako loni mi plně naložené kolo připadá šíleně těžké a neovladatelné. Ale když jsme si zvykli loni, půjde to určitě i letos. Asi v půl deváté se loučíme s mamkou a vyrážíme. První "adrenalinová" situace nastává u výtahu do metra, který ačkoli kolařskou rodinku před námi odvezl ochotně, nás svézt odmítá. Chvíli podezírám nějakou babu, která nás sleduje v kameře a výtah blokuje, protože je na něm nakresleno, že s kolama nelze.. Nakonec ale výtah dostává rozum a jede. V půl desáté jsme na Hlaváku a v půl jedenácté, přesně načas, vyjíždíme. V kupé jsme jen tři, což je klika, protože nemáme problém s místem na bagáž. V Rakousku se kazí počasí a za Vídní začíná pěkně lejt. Hledáme nějaké stopy po povodních, ale nikde nic není, řeky jsou plné, ale zůstávají ve svých korytech. Také je znát, že už je skoro podzim, protože tma přichází mnohem dříve než loni - už kousek za Grazem.

Sobota

Spí se docela dobře a odhodlání ráno vstávat se svítáním není lehké dodržet. Ono v pět, kdy svítá, je stejně mlha jako mlíko. Loni bylo vlastně štěstí, že jsme chytli hned za Ogulinem zpoždění a viděli tak za světla krajinu hor Kapely a Velebitu. Tentokrát je na co koukat až před Kninem. Jedeme pořád načas až do chvíle, kdy nějaký mamlas s Oktávkou vjel na přejezdu přímo pod mašinu, která mu ustřelila celý zadek auta. Mašina má ohnuté schůdky a fíra s tím nechce jet, aby někoho na nádraží nestrhnul... Takže asi po půl hodině vyšetřování popojíždíme do další stanice, kde mění mašinu a stará se vrací do Kninu. Ještě čekáme na průjezd ICN soupravy směr Zagreb a pak s více než hodinovým zpožděním pokračujeme směr Split. Po vystoupení z vlaku se ocitáme v naprostém dopravním šílenství a chaosu, všude spousty troubících smradlavých aut a chodníky plné lidí a mezi tím my na neohrabaných naložeých kolech. Rychle nakupujeme chleba a vodu a pryč odsud. Když kupuju lístky na trajekt, jen se mi protáčejí oči. Baba chce za těch pár kilometrů 108 Kn. Vydřiduši... Nejvíc mne ale nasírá, když poté zjišťuji, že jsme mohli jet o dvě hodiny později s jinou společností o třetinu levněji. Za třičtvrtě hodiny vystupujeme a hledáme kemp, který by měl podle mapy být přímo v Supetaru. Nacházíme ho hned a je za 90 Kn, takže ho bereme na na dvě noci. Stavíme stan, pak si asi dvě hodiny užíváme moře a večer se jedeme kouknout do Supetaru dát lahváče a tak.

Krajina před Kninem

Kolodvor Knin

Stanice Drniš

Koleje

Neděle

Dneska máme v úmyslu jet se podívat do Bolu na nejznámější pláž Zlatni Rat. Vyrážíme asi v devět podél pobřeží na jih, ale záhy ve vesničce Splitska odbočujeme vpravo do kopců mezi vinice. Slunce začíná žhavit a my se šplháme místy až 12% stoupáním do Něrežsčice. Silnice je úzká a téměř bez provozu. V Něrežščici se napojujeme na hlavní ostrovní magistrálu, na níž je provoz už podstatně silnější a je na něm znát, jak přijíždějí trajekty do Supetaru. Chceme se zajet podívat na letiště, na které by měla odbočovat vpravo asfaltirana cesta. Prdlajs. Nakonec to celé objíždíme po hlavní silnici, protože ona cesta neexistuje. Resp. existuje, ale není asfaltirana, takže jsme ji přejeli. Ráďa je zklamaná, protože na letišti je mrtvo a nevypadá to, že by chtělo něco přistávat. Startovat nemá co. Zobeme sladké ostružiny, pak otáčíme zpátky a dlouhatánským sjezdem zaříznutým do skály sjíždíme do Bolu. Hned na kraji doplňujeme vodu a jiné tekutiny a potom se jedeme podívat na ten slavný Zlatni Rat. No nic moc. Mrňavý výběžek do moře přecpaný lidmi. Koupeme se, baštíme a otáčíme na zpáteční cestu. Stoupání by bylo v pohodě, je to asi jako od baráku na Královku, ale slunce žhne jako blázen. Abychom nejeli zpátky stejnou cestou, odbočujeme v Pražnici vpravo a sjíždíme serpentinami do Puščišče. Připadám si jako v Alpách, protože nejedeme ani kousek po rovině, buď serpentiny nahoru, nebo dolů. Kousek před vesnicí odbočujeme vlevo a krasovými údolíčky s vinicemi zase stoupáme a klesáme a stoupáme... zdá se to nekonečné. Nakonec se ukazuje, že cesta je delší, než jsme mysleli a před supermarketem u kempu se tachometr zastavuje na asi 110km. Převýšení dohromady více jak 1500m, teplota 34st. Alpské průsmyky hadr. Vypili jsme dohromady za celý den asi 8 litrů vody, 1,5l coly a já k tomu ještě 2l piva. A stejně si připadám jak treska... Večer jdeme na plejskavicu a čevapi do konoby.

Silnice do Bolu	V dáli slavný Zlatni Rat...
Severní partie vnitrozemí Brače	Pohled na pevninu (Dugi Rat)

Pondělí

Původně jsme chtěli dneska už zase na těžko pokračovat do Sumartinu, Makarské a Igrane. Nakonec ale zůstáváme a odpočíváme. Mám totiž dojem, že jsem ještě nedoplnil stav tekutin do normálu, takže by se asi moc dobře nejelo. Navíc jsme se moc dobře nevyspali. Ve stanu je totiž vedro a tak jsme chtěli spát venku. Kousavé mušky a komáři byli ale jiného názoru a záhy nás zahnali zpátky dovnitř. Stejně jsme ale museli nechat otevřené vchody a protože moskytiéru má jen jeden, ty svině stejně nalítaly dovnitř a pohryzaly nás. Spát se dalo pořádně až k ránu, kdy začalo příjemně foukat a tak jsem zavřel nechráněný vchod vymlátil je. Dopoledne jedeme podél pobřeží do Sutivanu, kde krásné koupání a dokonce i jedna sprcha. Asi v jednu se ale zvedáme, že se zajedeme podívat do Milny. To nám zřejmě našeptal čert, protože zas není kouska po rovině a slunce pálí snad víc než na Sahaře. Projíždíme pitoreskními vesničkami Ložišča a Bobovišča a na kopci nad Milnou to otáčíme, protože by to zas znamenalo sjet 150 výškových metrů dolů a záhy zas zpátky. U místní BTSky rostou bílé hrozny, moc dobré, tak se posilňujeme a trháme do zásoby. Cestou zpátky ještě potkáváme jeden mandlovník, tak sbíráme co popadalo na zem. Docela uvaření a zničení oddychujeme při pivě u sámošky v Supetaru a říkáme si, že takhle to asi nepůjde, protože bysme byli za chvíli hotoví. Musíme jezdit dopoledne a pak až navečer. Ale mezi jednou a pátou musíme být někde zalezlí ve stínu. K večeři máme dneska burek z místní pekárny, sýrový a jablečný. Velká dobrota.

Sutivan

Ložišča I

Ložišča II

Úterý

Vstáváme něco po šesté, abychom vyrazili co nejdříve. Ráno zase pofukuje příjemný vítr, ale když na chvíli přestane, žhaví to už teď. Vyjíždíme asi v půl deváté. Nejprve stoupá silnice serpentinami a ve stínu borovic, takže se jede příjemně. Později borovice končí

Musíme dál

a serpentiny taky. Stoupání naopak přitvrzuje, ale i tak to díky větru docela jde. Snad poprvé v životě jsem na kole vděčný za vítr. Vrchol stoupání je asi v 530m n.m. a pak už následuje jen rovina nebo klesání až do Sumartinu. Celkem asi 40km. Cestou z kopce mi vedro vůbec nepřijde, zato v rozpáleném Sumartinu je jako v sauně. Naštěstí trajekt jede brzy, čekáme jen půl hodiny. Na trajektu ale není oteřený stín, jen salón, kde vzduch skoro neproudí, a tak na nás přichází ospalost a únava. V Makarské pijeme co se dá a přemýšlíme co dál. Ráďa se ptá na kemp, prý je na obě strany 7km od Makarské. Už to chceme mít za sebou, tak nasedáme a jedeme směr jih. V Tučepi zastavujeme a přemýšlíme, kde asi tak ten kemp je a jestli dojedeme až do Živogošče, když na nás mává starší pán a nabízí nám pokoj. Za dvacet Eur pro oba na noc. Bereme to. Dům je pěkný, pokoj taky a pán s paní vypadají sympaticky. Plán je zůstat tři noci, odpočívat a zdolat Sveti Jure. Budeme ale muset vyjet se svítáním. To ale až pozítří, teď se jdeme konečně ochladit k moři...

Středa

Čtvrtek

Budík potvora funguje a zvoní v půl páté. V klidu snídáme a čekáme až se trochu rozední a budeme moct vystartovat na sv. Juraje. Asi ve třičtvrtě na šest je už světla dost a vyjíždíme. Stoupání začíná v Makarské a bude nás provázet dalších asi 30km. Nejprve jedeme po hlavní silnici do Vrgoracu, ale asi po

Ravna Vlaška 1228m n.m.

6km odbočujeme na Biokovskou silnici a platíme vstup do parku 15kn. Dál stoupáme po úzké asfaltce plné serpentin nejprve krásným borovým lesem, později jen po holé skále, do které je silnice zaříznutá. Je 22st. a stín, slunce ještě nevylezlo. Když se podívám nahoru, je kdesi vysoko v hoře vidět zaříznutá silnička. Tam že máme vyjet? Nebo vlastně ještě o dost výš? Oj joj.. Zatím stoupáme statečně a za chvíli jsme už na první metě - u kostelíka sv. Ilja (897m n.m.). Odsud pokračuje silnice už mírnějším sklonem po vápencových náhorních plošinách, kde se pasou kozy, ovce a krávy. Není tu žádný les, jen malé zakrslé duby. O kus dál, za vyhlídkou Ravna Vlaška ve výšce 1228m se ráz krajiny mění. Mizí duby a objevuje se místy borový les. Silnička je pořád úzká, provoz žádný a protože jsme docela vysoko, je i

Silnička v horách

teplota příjemná. Asi od výšky 1400m se krajina zase mění, tentokrát místo borovic přichází buky, které už začínají jevit známky podzimu. Jsme asi osm kilometrů před cílem a poprvé jej z dálky spatřujeme. Pohled asi jako na Praděd z Karlovy Studánky..... Chvíli se ještě silnice mrdlá sem a tam a pak už se s konečnou platností zařezává do hory aby na ní v nekonečných serpentinách vystoupala. Nahoře v nadmořské výšce 1760m je jen vysílač a malý asfaltový plácek, kam se sotva vejdou auta, která mezitím začala přijíždět. Asi dvacet minut vychutnáváme skvělý pocit z tak velkého výkonu, pak se fotíme a nastupujeme ke sjezdu, při kterém musíme dávat pozor, abysme neupekli brzdové špalíky. Ke slovu přicházejí i šusťákové bundy. Provoz aut docela zesílil a vůbec jim nezávidím vyhýbání se na úzké silnici. V sedle u sv. Ilji je konoba, něco jako salaš, mají tam i krávy, koně, kozy a jiné dobytky. Jsme hladoví a žízniví, takže zastavujeme a dáváme si zaslouženou hostinu. Není problém se nacpat, protože dolů to jede samo. V Makarské už je zas žár a tak se rychle vracíme domů a jdeme k vodě.
"Technické údaje" cesty: 70km, z toho polovina stále do kopce, převýšení 1600m, doba jízdy asi 3h čistého času. Asi není v Evropě moc míst, kde by se dalo jet větší převýšení v jednom kuse. Nejvyšší průsmyky v Alpách mají kolem 2700m n.m., přičemž údolí asi nejsou o moc níž než 1000m n.m...

Serpentiny pod vrcholem

...dobyt!

Pohled do nitra hor

Tam hore u stožáru to je...

Konoba

Pátek

Dneska kola odpočívají. Ráno jedeme do Makarské prozkoumat, jak se dostat do Mostaru nebo Sarajeva. Kromě autobusových linek tu mezi městečky jezdí minibusy označené jako taxi, které ale zastavují na zastávkách a stojí jen nepatrně víc než autobus. Do prvního se ještě bojíme vlézt, ale druhý už bereme. Napadlo nás, že bysme si mohli půjčit auto a tak bysme stihli za den Mostar i Sarajevo. Obcházíme půjčovny a vybíráme si malého Fiata za 450Kn. K vyzvednutí bude v osm večer, tak pro něj budu muset zajet. Kolem poledne se autobusem vracíme zpátky a jdeme k vodě. Opět je pařák, že ptáci chcípají za letu. Večer nám Ivan, náš pan domácí, dělá večeři - moc dobré makrely na grilu.

Sobota

Vstáváme v pět a něco po šesté vyjíždíme. Do Mostaru jedeme vnitrozemím přes Vrgorac, Ljubuški a Medugorje. Kolem Vrgoracu je krásné úrodné polje, jinak je po cestě jen vápencová krajina porostlá křovím. Mostar leží v údolí Neretvy sevřený ze tří stran horami. Je rozdělený na dvě části, novou chorvatskou a starou tureckou. V té nové, mimochodem docela hnusné, nejprve bloudíme, až pak nacházíme

Ráno na polji

most do turecké části na druhém břehu. Tam je taky nádraží, kde parkujeme. Nebyl bych to já, kdyby moje první kroky nevedly právě na průzkum nádraží. Obrovská moderní hala, za kterou by se nemuselo stydět menší mezinárodní letiště, ale zanedbaná a napůl opuštěná. Nicméně baba v kase sedí a jízdní řád hrdě hlásá, že tu jezdí dva páry rychlíků - do Záhřebu a do Budapešti. Nástupiště jsou dvě, koleje čtyři. Návěstidla nefunkční, trolej kdo ví.. Ale koleje se trochu lesknou, takže tu něco jezdit musí. Nemám však to štěstí. Po průzkumu nádraží jdeme do turecké čtvrti plné kavárniček, kde sedí snědí chlapíci a debatují kdoví o čem, a obchodů s rozličným tovarem. O kus dál je pak onen slavný most, kolem kterého je oblast starých mrňavých domečků s ještě mrňavějšími okýnky, před kterými jsou vyložené pulty s všelikými cetkami a tretkami.... Je to evidentně především pro turisty, ale nepůsobí to kýčovitě, jako třeba na Starém městě v Praze. Možná je to tím, že je ještě brzo a jsme tu skoro sami, a taky tím, že ceny tu jsou lidové. Dáváme si pravou bosenskou kávu v džezvě, kupujeme burek a sirnicu a pak se už vracíme k autu a pokračujeme směr Sarajevo. Cesta ubíhá pomalu, ale vůbec to nevadí, protože je pořád

Most v Mostaru

na co se dívat. Kaňon Neretvy zakouslý ve skalách, hory různých výšek všude okolo, jezera. Projíždíme Jablanac, pokračujeme podél Jablanačka jezera do Konjiče a pak stoupáme do sedla Ivan. Za ním se mění krajina, místo skalnatých hor nastupjí kopce podobné našim, porostlé pastvinamí a poseté vesničkami. Tu krásu kazí jen dvě věci, a to že tu je všude binec a odpadky podél silnic a taky že Bosanci jezdí jako prasata. Dvojitá plná, zatáčka? Žádná překážka pro předjíždění... V Hadžiči odbočujeme vpravo do hor jménem Bjeljašnica a stoupáme do výšky přes 1200m do střediska Babin Do, kde se konaly v roce 1984 některé disciplíny sarajevské olympiády. Hodně nám to tu připomíná Nízké Tatry. Můstky jsou sice mrtvé, ale sjezdovky, vedoucí do výšky 2066m, určitě v zimě v provozu byly a i všechny hotely a apartmány se intenzivně opravují. Je tu taky příjemné klima, úplný balzám po těch vedrech u moře. O kousek dál je krásná louka - piknikoviště. Dalo by se tam i docela pěkně stanovat. Čas bohužel už pokročil, takže do Sarajeva už nejedeme a stejnou cestou se vracíme zpátky do Mostaru, odkud se ale nevracíme přes Vrgorac, nýbrž jedeme do Metkoviče, Ploče a po Jadranské magistrále do Tučepi. V Ploče vidím konečně vlak. Jezdí na kousku tratě ležícím na chorvatském území mezi Ploče a Metkovičem, je tvořen elektrickou mašinou a jedním vagonem... prázdným. Na nádraží v Ploče ale stojí pár nákladních souprav, tak tu snad aspoň jezdí nějaké náklaďáky.

Turecká čtvrť Mostaru

Beljašnica - jedno ze středisek ZOH '84

Bosna a Hecegovina je plná hor

Neděle

Dneska se změnilo počasí. Je chladněji, sem tam na obloze mrak a fouká chladivý vítr. Taky je podstatně lepší dohlednost, je ostře vidět Hvar i Pelješac. Využíváme tedy příznivého počasí a místo plánovaného válení se

Řeka Neretva před Ploče

u vody jedeme na kole podívat se na Bačinská jezera a deltu Neretvy. Sice jsme jeli včera okolo, ale nebylo už moc času, tak jsme se tam nemohli pořádně rozhlídnout. Podél moře nevede jiná silnice než jadranská magistrála, takže musíme jet po ní. Jede se dobře a rychle, jen ty auta kdyby nesmrděly... Sjíždíme k jednomu z Bačinských jezer a koupeme se. Voda je teplá sladká a čistá. Sladká voda mi najednou připadá jako zázrak. Od jezera pokračujeme do Ploče, což je ošklivé panelákové město s přístavem. Je tam napůl mrtvo a všechny markety zavřené, což je blbé, neboť nemáme nic k jídlu a dochází voda. Aspoň tu vodu kupujeme v trafice. Potom se vracíme na magistrálu, kde nacházíme otevřený Studenac. Kupujeme zásoby a jedeme dál ještě kus za Rogotin, kde odbočujeme na malou silničku vedoucí mezi železniční tratí a Neretvou do vesničky Komin. Tam to otáčíme a stejnou cestou se vracíme zpátky. Hned kousek za Kominem zase potkáváme ten jednovozový vlak, který to tu pěkně mastí. Trať je nově opravená a jak jsem se dočetl na nádraží v Rogotinu, traťová rychlost stoupla z 50 na 110km/h. V Živogošče dcházejí trochu síly a tekutiny, tak zastavujeme u otevřeného marketu a kupujeme džus a pivo. V Tučepi tachometry ukazují asi 135km, což je Rádi rekord.

Pondělí

Naši domácí

Dneska jsme poslední den v Tučepi. Ráno jedu na kole do Makarské pro zapomenuté plavky a něco nakoupit a potom se jdeme plácnout k moři. Počasí se skutečně definitivně změnilo, vedra jsou pryč, místo toho fouká a sem tam se dělají mraky. Nad Biokovem se po poledni dělá bouřka a s tím vítr ještě zesiluje, až se na vlnách dělají čepice. Jdeme se do nich vyblbnout a potom jdeme domů udělat něco k jídlu. Odpoledne se jdeme ještě jednou vykoupat a projít se podél skal směrem na Makarskou. Břeh je tam divoký a krásný, skály padají rovnou do moře, jsou tu borovice, voní tu pryskyřice a máta. Na jeden velký kámen se dá po skále slézt, tak si na něj jdeme zaskákat a pak se po bjelim putu vracíme domů. Večer se loučíme s Ivanem, dostáváme plnou flašku lozy a dva pytle sušených fíků. Nakonec jdeme ještě posedět na chvíli k sousedům moravákům.

Úterý

Ráno se pakujeme a v půl desáté vyjíždíme. Kolo je o 4 kila těžší (fíky a šnaps) a je jako jankovitá kobyla. Hlavně má tendenci se rozkmitávat v podélné ose, když pevně nedržím oběma rukama řídítka. Asi je to tím, že mám všechnu

Těžká práce navigátora

váhu vzadu. Obtěžkáni jedeme po magistrále na Omiš. Jelo by to pěkně, nebýt nechutně hustého provozu, ve kterém se chvílemi fakt bojím. V Omiši jsme rádi, že to máme za sebou. Svačíme burek a pak jedeme vyhledat nějaké bydlení. Malý docela útulný kempík je hned za mostem vpravo, ale k vodě je to hoodně daleko. Tak jedeme dál po hlavní na Split a za chvíli je vlevo jeden obrkemp. Je sice u vody, ale není moc hezký. Ještě kus jedme dál a pak zajíždíme mezi baráky najít nějakou sobu. Máme štěstí, hned druhý pokus je úspěšný. Máme pokoj s terasou, kuchyňkou a koupelnou za 20Eur pro oba za noc. Jdeme se vykoupat a navečer se jdeme ještě podívat do starých úzkých uliček Omiše. K večeři dělá Ráďa rajčatovou polívku s maslinovým uljem a parmezanem. Dnešní trasa měřila 50km.

Středa

Dneska je plán jet se podívat do kaňonu řeky Cetiny. Nejprve musíme do Omiše, kde za mostem odbočujeme vlevo podél řeky. Cesta vede prvních 6km po rovině na levém břehu Cetiny a za Radvanovými Mlynicemi teprve začíná v serpentinách stoupat. Vrchol stoupání je ve vesnici Kučice, ze které zase pomalu klesáme zpátky k řece. Všude tu jsou cedule "rafting" a šipka k řece. U jedné odbočujeme na takový plácek, jsou tam nějaké raftové čluny (Gumotex) a vstup do vody. Nikde nikdo, tak jdeme o naha a chladíme se v silném proudu průzračné a studené vody. Idylku na chvili přerušuje jen člun s "raftaři" - panáky v helmách a vestách, jenž seděli v člunu jako spadlé švestky. Na zádi pak byl borec s pádlem a kormidloval. Přejíždíme Cetinu a zase stoupáme serpentinami nahoru. Nejprve do vesničky Podgrade a potom Kostanje. Námaha je ale odměněná krásou těch vesnic, skutečného venkova bez turismu, kamenných domečků nalepených na skalách, políček s vínem, zeleninou, fíkama... V Kostanje zastavujeme, v malém ale výborně zásobeném obchodě si kupujeme pivo a nanuka a nasáváme tu atmosféru. Potom se vracíme přes Zvečanje a Gatu zpět do Omiše. Silnice se zrovna opravuje a je zavřená, takže si sjezd do Omiše z části můžeme vychutnat bez aut a po krásném asfaltu. Rozkopaný je jen kousek a i ten se dá v pohodě projet. V Omiši se stavujeme ještě na trhu a pak míříme domů. Celkem ujeto asi 51km, převýšení zase aspoň 500m.

Kaňon Cetiny

Tunel na sjezdu do Omiše

Čtvrtek

Ráďa se rozhodla dneska odpočívat u vody a já se jedu odpoledne projet na druhou stranu od Cetiny než jsme byli včera. Nahoru jedu stejnou cestou co jsme včera sjížděli, ale na

Pohled na Split z Mosoru

křižovatce v Gatě se dávám vlevo. Kousek jedu po hlavní a pak odbočuju vpravo údolím nejprve po asfaltce, pak kus po bjelim putu, pak zas po úplně nové asfaltce. Je to úzké rovné údolí mezi hřebeny hor, jsou tu políčka, vinice, louky, rostou tu hojně ostružiny a dokonce tu kvete šafrán. Zkrátka krása a provoz žádný. Kus před Dubravou se napojuji na jinou silnici a stoupám do Gornjiho Sitna. Tady se naskýtá krásný pohled dolů na Split, vlevo na kopci na nějakou hvězdárnu a v protějším údolí na jakýsi lom. Po mizerném asfaltu sjíždím do sousedního údolí a kvůli další chybě v mapě si zajíždím asi 100 výškových metrů. Přes Strinje a Tugare se vracím zpátky. Tady už to moc hezké není a je tu taky dost silný provoz, který slábne až za nově vybudovanou odbočkou na Omiš. Já však pokračuji dál zpět do Gaty a po uzavřené silnici do Omiše. Nad Gatou se ještě zajíždím kouknout na kapličku na skále, ze které je krásný výhled do okolí. Ve městě něco nakupuji a pak jedu domů. Odpoledne se koupeme a lovíme mušle, večer pak vařím k večeři krůtí steaky na pepři s opečenými bramborami.

Pátek

Vyrážíme znovu stejným údolíčkem do Gornjeho Sitna. Odtud ale pokračujeme vpravo do vesnice a dál dokud je asfalt. Silnice stoupá zaříznutá ve skále a zespoda to vypadá, že to půjde ještě daleko. Omyl. Zespoda sice vidíme podpěrnou zeď cesty klikatící se dál nahoru, jenže není to cesta sjízdná, je na ní hrubý štěrk a velké kameny. Asi půl hodiny chůze by měl být jakýsi planinarski dom a nás láká ho vidět. Po chvíli váhání odkládáme nezamčená kola vedle cesty a pokrčujeme kozí stezkou kolmo nahoru. Je to tu jak na zahrádce, všude voní koření, kvete vřes, rostou malé borovice. Nádherná krajina, ale nebýt zataženo, musela by tu být pěkná výheň. Planinarski dom vypadá zachovale, ale nikdo tu není. O kus dál je vidět nějaký další dům a kolem se motají nějací vojáci nebo co. Raději se vracíme ke kolům, abychom nesplakali nad výdělkem. Hladoví a žízniví se vracíme stejnou cestou do Omiše. Mezi tím začíná drobně pršet. Po jídle se jdeme vykoupat a večer jdeme do Omiše utratit zbylé veverky. Bohužel nemáme ale zatím vůbec hlad, tak bloumáme městem a pak si dáváme lahváče na vytrávení. Nakonec přece jen jdeme do takové sklepní hospůdky, já si dávám kotletu a Ráďa rybu Lubin, nejmenší kterou měli (0,5kg). Zapíráme svojí identitu a mluvíme anglicky. Zajímalo by mne, co by na naší mluvu řekl nějaký angličan ;-). Doma se dostavuje pocit absolutní přejedenosti, jediné čeho jsem schopen je ležet na zádech....

Omiš

Na fotce vypadá cesta sjízdně...

Mosor je jako zahrádka

Sobota

Ráno je oblačno, ale ještě neprší. Začíná až asi v devět a to tak že velmi. Balíme a připravujeme se, abychom mohli vystartovat, jakmile přestane. Jenže ono je jedenáct a leje, dvanáct a leje.. Už to vypadá, že v tom lijáku budeme muset jet, když asi v jednu přestává a vykukuje sluníčko. Nicméně silnice je mokrá, takže stejně něco vody si užíváme. Kolem Splitu projíždíme úplně těsně po dešti, provoz jako sviňa, smrad, vzduch plný rozstříkané špinavé vody ze silnice. Fuj tajbl. Sjíždíme na pláž, abychom se vykoupali a trochu očistili. Jenže ouha, voda v moři je špinavá od spláchlé špíny ze silnic, pláž plná střepů, plechovek a jiného bordelu a sprchy nefungujou. Přece jen se ale koupeme, i když dobrý pocit z toho nemám. Naštěstí o kus dál sprcha funguje a tak se můžeme umýt. Potom už zbývá jen dojet na nádraží, nastoupit do expresu, chvíli pozorovat krajinu a pak se uložit ke spánku. Přidělené kupé, kde bychom byli v pěti, opouštíme a stěhujeme se k naší známé paní, se kterou jsme jeli tam a která je teď sama.

Celkem jsme najeli přes 700km, z toho většinou buď do kopce, nebo z kopce. Úseky po rovině byly spíš vyjímkou a to jen na magistrále podél pobřeží. Náročnost tras byla řekl bych srovnatelná s ježděním někde v Alpách a zdoláváním jejich průsmyků.
Původní plány byly jiné, chtěli jsme jet na ostrovy Hvar a Korčulu a taky poloostrov Pelješac, možná dojet až do Dubrovníku a taky na kole do Mostaru. Vedra, která panovala první týden, nám ale plány změnila, takže ostrovy padly. Zato jsme dali sv. Juru, což taky stálo rozhodně za to. A že jsme do Bosny nakonec jeli autem? Jedině dobře! I v tom autě jsem měl občas boby z těch šílených jezdců v autech, na zatíženém kole by to asi byla jistá záhuba :-(.