Luční bouda, únor 2005

Kvůli lavinovému nebezpečí jsme museli zrušit plánované Nízké Tatry a protože Ráďa měla už v Namcheti zamluvené lyže, tak jsme vyjeli aspoň do Krkonoš. I když málem jsme nevyjeli, protože ráno, když jsme v pět vstávali, tak jsem měl sto chutí zůstat zalezlý v pelechu a na všechno se vyprdnout. Říkal jsem si co jsme to za cvoky, když ostatní vyspávají do deseti, jedí, pijí, chodí do kina a do hospody, zatímco my furt balíme, vybalujeme, vstáváme v sobotu v pět atd... Jenže asi bych moc litoval, kdybych podlehl pokušení.

A tak jsme vstali, nasedli v sedm do autobusu, který mnohem líp topil než minule, a v půl desáté jsme byli ve Špindlerově Mlýně, kde překrásně je v zimě. Nahoru jsme vyšlápli červenou pláňskou sjezdovkou a u bufetu jsme se občerstvili. Počasí nebylo nejhorší, posněhávalo a chvílemi vylezlo přes řídký mrak i slunce. Pokračovali jsme přes Klínovku na Bufet a cestou jsme potkávali spoustu psích spřežení, která jezdila sem a tam. Prý nějaké závody. Kousek před Výrovkou se počasí zas zkazilo, padla mlha a ochladilo se. Vyškrábali jsme se ke kapličce a sjeli k Luční boudě, kde jsme se ubytovali ve dvoulůžáku, který nám dali se slevou za 350K na osobu. Chvíli jsme obdivovali, jak pěkně j bouda opravená, a pak jsme vyrazili ještě jednou ven. Chtěl jsem totiž prozkoumat soudržnost sněhu nahoře na svahu do Modrého dolu a taky ukázat Rádě, jak se to dělá. Výsledky nebyly nijak povzbudivé, v profilu bylo hned několik nestabilních vrstev, které po sobě sjely jak po másle. Zítra se budeme muset držet mírného sklonu do dvaceti stupňů. Vrátili jsme se ke kapličce a v úplné mlze jsme vedeni GPS ještě vylezli na Studniční, ze které jsme pak bez pásů sjeli do chaty. Večer jsme si v restauraci dali véču, ale Rádino kuřecí cosi jsme museli vrátit, protože bylo nějak zasmrádlé. Bohužel jsme ho ochutnali docela dost. Moc se nám omluvili a dali nám zadarmo pohár jako kompenzaci. Pro jistotu jsme do sebe kopli dezinfekčního panáka a ještě jsem každému naordinoval 2tbl živočišného uhlí. Snad to zvládnem bez úhony, nerad bych zítra v té sibiři někde venku sral...

Ráno jsme se probudili do krásného počasí, ale už přes okno bylo vidět, že bude kláda. Vyrazili jsme po snídani asi v půl desáté a hned jak jsme vystrčili nos z boudy, bylo jasné, že dneska opravdu teplo nebude. Kromě toho, že bylo asi mínus patnáct, tak dost foukalo, určitě aspoň 15m/s. Cestou na Luční horu jsem myslel, že mi umrzne zadek, protože jsem měl kalhoty neprofoukavé jen zepředu, takže ledový vichr zezadu nebyl nic moc. Sotva jsme udělali fotku Sněžky, vichr zesílil a výhledy byly díky zvířenému sněhu fuč. Ani sjezd na Výrovku nestál za nic, protože vítr na svahu vytvořil půlmetrové převěje a různé bizarní útvary, takže jízda na lyžích byla skoro nemožná. U bufetu jsme zase nasadili pásy, ohřáli se chvili uvnitř a pokračovali na Lišku. Protože se cesta schovala mezi stromky, vítr už nebyl tak nepříjemný. Sjezd z Lišky nebyl špatný, ale moc mírný a hlavně krátký. V cuku letu jsme byli u boudy Mír a zase museli nasazovat pásy. Cesta na Černou horu byla docela únavná, psychicky nás totiž deptali běžkaři, kteří si jen tak lehce svištěli po cestě. Těšil jsem se ale na sjezd do Svobody a to mně dodávalo sílu. Jenže Černá hora je mrcha samej les, takže žádný vhodný terén se nekonal a tak nám nezbývalo nic jiného než vzít za vděk sjezdovkou. V Jánkách jsme chvíli nemohli najít cestu dolů do Svobody ale nakonec jsme se na nádraží úspěšně dostali. Vlak jel asi za deset minut a ve čtvrt na čtyři jsme dorazili do Trutnova. Posvačili jsme v autobusové zastávce a stejným vlakem jako minulý týden jsme jeli domů.

Sněžka
Sněžka
Luční bouda
Luční bouda
Futeř
Futeř