Kotelní jámy

Přechod Krkonoš jsme měli v plánu už minulý víkend, ale pak se do toho připletlo několik jiných událostí včetně oblevy a psího počasí, takže jsme to o týden odložili. Vstávání v sobotu ráno ve třičtvrtě na pět nebylo úplně nejpříjemnější, protože jsem nejprve večer nemohl usnout, neb jsme si trochu s Ráďou vyměňovali názory na její práci, a pak jsem se v noci po půl hodinách budil hrůzou, že už budeme muset vstávat. Vypravili jsme se ale nakonec včas a v 6:30 jsme vyjeli z Čerňáku směr Rokytnice. Přestože jsme seděli na sedačce, pod kterou je výměník topení, dala se do mne během jízdy po dálnici příšerná zima. Ono totiž do staré Karosy táhne spoustou děr a intenzita táhnutí roste s třetí mocninou rychlosti :-). Zachránilo mne to, že mne Ráďa pustila k oknu, kde to víc topilo a taky že za Turnovem přišly kopce, kde rychlost klesla, zato motůrek se

Na hřebeni

do kopce víc zahříval. Celkem na čas jsme vystoupili v Rokytnici na náměstí, převlékli v pasáži boty a po nákupu pasty na zuby a citrónu se vydali k vlekům na Studenov. Stoupáním jsem se pěkně zahřál, a tak jsem u vleku jedno dotankoval. Za 80K jsme se vyvezli hore a pak už pokračovali vlastní silou. V mém případě ale spíš nesilou, protože jsem se trápil, vůbec mi to nejelo a pěkně mne štval bágl na hřbetě. Na Dvoračkách, kam jsme přes Ručičky asi po hodině a půl dorazili, jsem měl dost. Ke všemu jsem totiž blbě (málo) namazal lyže, takže do kopce na Dvoračky to bylo jeden krok dopředu a dva dozadu. V bufetu, kde jsem si dal lívance s borůvkama a kafe, Ráďa pronesla, že by si dala něco sladkého a pak šla zalézt na pokoj...a já s ní musel souhlasit. Nicméně Dvoračky byly takový zlom, dál už bylo jen líp. Sice jsme ještě stoupali, ale začalo se přes mlhu klubat sluníčko a nakonec se nahoře úplně vyjasnilo, jen v údolích se válela mlha. Bylo fakt nádherně, sněhu snad tři metry, slunce, modro. Tyče, které vyznačují zimní cesty, čouhaly jen svými konečky. V Kotelních jámách byly převisy jako kr... jako hrom. Pokračovali jsme k rozcestí u pramene Labe a pak vlevo na Voseckou, kde jsme doplnili čajem tekutiny. Potom jsme vystoupali k hranici a podél ní po hřebeni přes Vysoké kolo, Sněžné jámy a obojí Kameny došli až na Petrovku. Cestou zase

Tak kudy?

padla mlha hustá tak, že by se dala krájet, a jednu chvíli jsem byl docela rád, že mám GPS v kapse. Sníh na hřebeni byl pokrytý námrazou, která bezvadně fungovala jako odstraňovač vosků, protože dokázala čerstě napatlaný extráč během dvou kilometrů úplně ostranit ;-). Na boudě jsme věci hodili do pokojíku a šli se ještě nalehko proběhnout na Špindlerovku a zpátky. Pak už čekala jen teplá sprcha, večeře a odpočinek s půllitrem Vavřince v plastové flašce, kterou jsem celý den vlekl v báglu.

V neděli po snídani jsme vyrazili na druhou část tůry, která vedla nejprve na Špindlerovku, které asi před měsícem částečně vyhořela hospodářská budova. Pak jsme pokračovali pěšky nepříjemným stoupákem pod Malý Šišák, což bylo vyčerpávající, protože jsme se dost bořili. Ani další úsek nebyl úplně pohodový, protože cesta vedla šikmo svahem s docela velkým sklonem. Až kus před Luční se terén srovnal a tak náš pohyb zase začal připomínat běh na lyžích. Na Luční to vypadalo úplně mrtvě ale přesto jsme vlezli dovniř. První mne upoutala krásná velká hala s kamennou podlahou, velikými dubovými stoly a lavicemi. I zbytek boudy včetně restaurace se

Jídelna na Luční

nám líbil. Doplnili jsme tekutiny a pokračovali stoupáním ke kapličce. Zatím nás od rána provázela mlha, ale u kaplčky se to začalo rozfoukávat a najednou bylo hezky. Sjezd na Výrovku byl úžasný, sníh akorát. Krásně počasí plné zajímavých světel trvalo až kousek pod Liščí horu, kde zas vládu převzala obligátní mlha, které jsem v ten moment začal mít plné zuby. Dojeli jsme až ke Kolínské, pak se vrátili k Pražské a Smrkem sjeli dolů. Koukal jsem jako vrána, kolik nových vleků se v Peci objevilo. V oblasti Smrku a Zahrádek snad pět a na Bramberk je teď čtyřsedačka. Na jednu stranu to sice znamená, že fronty jsou celkem malé, na druhou ale že sjezdovky jsou přecpané. Na rychlou čtyřsedačku jsou potřeba aspoň dvě tři sjezdovky a ne jedna a ještě celkem úzká. A dole v Peci to taky bylo na můj vkus trochu moc hektické. Staré rolby už většinou dosloužily a tak je teď u každé chalupy nejmíň jeden skútr, který vyrábí spoustu randálu a smradu. Nemluvě o tom, že občas jde i o život. Dokonce i skůtrtaxíky jsou, aby někteří borci nemuseli udělat krok pěšky. Měli jsme kliku, že jsme přijeli rovnou k otevřeným dveřím autobusu a tak jsme z toho blázince a smradu hnedle vypadli. V Trutnově jsme zašli do hospody U Draka na gáblík a v půl páté nasedli do vlaku domů.