Berlin Hbf.
|
Berlin Hbf. |
Po několika dnech nebo možná i týdnech nervozity, shánění a rozmýšlení nastal konečně okamžik,kdy obtěžkáni bágly nasedáme do fialovobílého busu směr Liberec, odkud začíná naše vlakové dobrodružství. Vlak odjíždí ve čtyři a tak ještě stíhám doběhnout do Ještědu pro vodu a holící strojek, neb jsem se zapomněl oholit. Hned v Zittau to vypadá na první problém, protože kvůli pasové kontrole málem nestíháme přípoj do Cottbusu. Další obtíž přichází záhy s průvodčí, která nám smutně oznamuje, že IR na linkách Connexu neplatí. Je vidět, že jí to samotnou mrzí, ale nedá se svítit, platíme 20Eur za jízdenky. Naštěstí dál do Berlína je to už zase Deutsche Bahn. Tak si říkáme, jaký vlastně ten IR má smysl, když člověku nedává onu svobodu volně cestovat bez pátrání po jízdních řádech a zkoumání kdo že to onu trať provozuje a zda jízdenku uznává či ne. Vlak z Cottbus už je v pohodě a za necelé dvě hodiny vystupujeme na novém nedávno otevřeném hlavním nádraží v Berlíně. Dáváme věci do úschovy a jdeme se porozhlédnout po okolí. Město žije MS ve fotbale, všude je spousta fanoušků, v každé hospodě běží televize. Ve vietnamské restauraci večeříme nudle a pak po krátké procházce k Reichstagu spěcháme na další vlak. Když ho vidím, jsem trochu rozpačitý. Na hypermoderním nádraží mezi moderními soupravami stojí tři podivné starodávné vagónky, na kterých je vidět, že mají nejlepší léta dávno za sebou. Uvnitř je vedro na padnutí, roleta nejde vytáhnout, okno nedrží otevřené. Šest lidí s báglama nahňácaných v kupé. Naštěstí se mi použitím hrubého násilí daří otevřít to okno, takže je co dýchat. Přesto je ale během stání vlaku v útrobách obřího trajektu (ve třetím podlaží z osmi) teplota v kupé 32st...
I když podmínky byly tvrdé, celkem jsem se i vyspal. V osm vystupujeme v Malmo a máme hodinu čas, tak si dáváme kafíčko a pak jdeme posnídat do přístavu. Ve čtvrt na deset pokračujeme švédským Pendolinem směr Stockholm. Vlak je pohodlíčko, spousta místa na nohy. Jedeme prakticky celou cestu po absolutní rovině a lesem, v němž jsou roztroušené malé osady. Po přistání ve Stockholmu cpeme bágly do úschovní skříňky za 40Kr a jdeme se nalehko podívat po okolí. Jak na nás včera Berlín zapůsobil veskrze pozitivně, tady je první dojem nic moc. Ale jak postupně procházíme městem, pocit z něho je lepší a lepší. Akorát ty ceny, je tu fakt ukrutně draho. Před pátou vyzvedáváme bágly a plni očekávání jdeme k vlaku. No, vagóny jsou podstatně modernější než včera, ale kupé je snad ještě nacpanější. Kromě šesti lidí totiž ještě jedno malé dítě. Ostatní kupé jsou tak po dvou až čtyřech... :-( Máme kliku. Ptám se sličné průvodčí, jestli není někde volno a za chvilku máme celé kupé pro sebe. Hurá. Krajina za okny se příliš nemění - les, les, jezero, les.
Vlak EN210 |
Švédské Pendolino |
Vlak se železnou rudou v Gallivare |
Polární krajina za Kirunou |
Narvik station |
První polární den, resp. bílá noc. Pohled z okna se příliš nemění, jen přibyla rašeliniště. U nás se na každé pidirašelinišťátko chodí koukat turisti, tady jsou jich stovky čtverečních kilometrů a nikde ani živáčka :-). Asi v půl deváté ráno přejíždíme polární kruh, stále vedeni elektrickou lokomotivou. Také se zatahuje a přichází první déšť, ale jen krátce, za chvíli je zase hezky. Projíždíme přes několik hornických městeček jako Gallivare nebo Kiruna, kde se mohutně těží železná ruda a vozí po železnici do Narviku k moři. Za Kirunou taky začínají konečně kopce, z velké části ještě pokryté sněhem. Hodně lidí vystupuje v Abisku, což je vstupní bod do stejnojmenného NP. Potom překračujeme hranice a sjíždíme zářezy ve skále v uměle vybudovaných tunelech proti závějím dolů k moři. Počasí se zase kazí, ale neprší. V Narviku se chvíli motáme hledajíce informační centrum a když zjišťujeme, že loď do Svolvaeru jede za třičtvrtě hodiny, padá rychlé rozhodnutí a pospícháme do přístavu. Loď je malá, pro šedesát lidí, a smaží to s námi rychlostí 25 uzlů. Cesta trvá něco přes tři hodiny a stojí nás 442Kr. Svolvaer, celkem pěkné městečko, nás vítá sluníčkem, slabě prosvítajícím tu a tam mezi mraky. V infocentru kupujme turistickou mapu a hledáme kam bychom se šli vyspat. Za městem je jakési jezero, tam bude snad i voda na pití, říkáme si a vydáváme se tím směrem. Všude kolem je ale děsně mokro a spousta bláta, takže nakonec stavíme stan na písečné plážičce těsně u jezera. Po utišení větru na nás podnikají nálety milióny muchniček.
Spalo se mi docela dobře a budím se až v půl deváté. Muchniček venku neubylo, takže hned balíme věci a bez snídaně mizíme. Začíná foukat a tak mizí i muchničky. Spěcháme rychle do krámu, protože jsme hladoví a žízniví. Před supermarketem je sice lavička, ale na piknikování to není, během chvíle klepeme zubama a jdeme se ohřát to kavárny, kde za espresso a cafe laté necháváme 52Kr. S plným žaludkem je hned líp a i počasí se lepší, tak se jdeme nejdřív projít po Svolvaeru a pak popojíždíme busem do Kabelvagu. Na jízdenku máme díky IR poloviční slevu ale i tak platíme za 6km 12Kr. Přepočtenu v poměru k ceně benzínu je to jako kdyby stála poloviční jízdenka z Jablonce do Bedřichova 30Kč... Kabelvag je mnohem hezčí městečko, klidnější i upravenější než Svolvaer. Chvíli se potulujeme kolem, jdeme se kouknout na skály kus za přístav a potom se vydáváme směr kemp, který je asi 3km daleko. Stanovat volně není totiž jednak kde, neboť najít rovný kus nepodmáčené louky téměř nelze, a taky je problém kde vzít vodu, pokud jí člověk nechce tahat velké zásoby na zádech. Kemp je naštěstí levný, stan je za 60Kr, sprcha za 10. Máme poblíž i kuchyňku a sprchy, takže můžem i líp uvařit a taky přeprat fusekle. Večer se ještě jdeme projít na skály k moři a sotva se vracíme, začíná slejvák.
Kabelvag |
Pobřeží tvoří desítky ostrůvků |
Skalnaté pobřeži v Henningsvaeru |
V noci chvílema prší, ale ve čtyři je už polojasno. Nicméně celý den se to pak tak nějak mele, nad ostrovy je většinou zataženo a prší, nad mořem je jasno a na pobřeží něco mezi tím. Jedeme se podívat busem do Heningsvaeru, městečka ležícího na několika nízkých ostrůvcích propojených navzájem mosty. Na špičce jednoho ostrůvku je maják a u něho domek s pozorovatelnou. Kromě turistického ruchu to zde žije hlavně rybolovem, přístav je plný rybářských lodí různé velikosti, a u jednoho domku si můžeme i prohlédnout na paletách naskládané sušené tresky. Zpátky se vracíme část cesty pěšky po silnici mezi pobřežím a strmými stěnami hor, na kterých se vyžívají horolezci. Musí to být hodně náročné a hlavně dlouhé výstupy, možná i přes deset délek. Šest kilometrů po asfaltu v těžkých botách není úplná legrace a jsme rádi, že v osadě Rorvika, kde budeme nastupovat na bus, můžeme zchladit nohy v moři na "pláži". Jsou tu i celkem luxusní kadiboudy a teče tu voda, takže by se tu nechalo dobře přespat. Během čekání na autobus, kromě toho že se do nás dává zima, se seznamujeme se dvěma skotskými cestovateli, kteří nám dávají spoustu cenných rad, kromě jiného taky že se včera změnil jízdní řád a ten autobus, kterým jsme chtěli jet, nejede. Naštěstí ale jede jiný asi za dvacet minut. Jedeme s ním až do Kabelvagu do sámošky nakoupit chleba, tvaroh a taky výbornou malinovou marmeládu, která je snad jako jediná věc tady poměrně levná, 18Kr za půl kila. Do kempu se vracíme pěšky, zalejzáme do kuchyně ke kamínkům a dlouho se tam zahříváme, než nacházíme odvahu jít do sprchy (která navíc ani neteče moc teplá) a do stanu.
... a zase ostrůvky |
Sušené tresky |
Cesta do Eggumu |
... a začalo pršet |
Tábořiště za Eggumem |
Plavidlo na obzoru |
Ráno vstávám docela pozdě, Ráďa už je prý dvě hodiny vzhůru. Je zataženo, ale neprší. Balíme věci a jdeme do Kabelvagu na autobus, který nás doveze do Borgu k vikingskému muzeu. Jízdenka á 45Kr (60km). Krajina je směrem na jih stále hezčí a hezčí, objevují se široká údolí, tu a tam kousek lesa, louky, ovce. Taky sem tam vykukuje sluníčko. Chceme jít do onoho muzea, ale přechází nás chuť za 100Kr na osobu. Nevíme teď co by, tak místo do OBI měníme plán a jdeme pěšky 10km do Eggumu. Ještě v Bostadu dokupujeme chleba a fazole. Kupodivu mají i normální pivo, t.j. třídu D s "vysokým" obsahem alkoholu (4,5%). Plechovka za 23Kr. No nekupte to po několika dnech abstinence, nepočítaje asi dvě třetinky toho jejich dvouprocentního nepříliš pitelného lektvaru. Už cesta do Eggumu je nádherná a dává tušit, že jsme s tou změnou plánu neprohloupili. Svítí i slunce a je hned veselo. Ne však nadlouho, páč hned v Eggumu začíná pršet. Kousek za vesnicí, kde jakoby končil svět, je těsně u pláže oblast ideální pro táboření, s nádhernou scenérií a výhledem na moře. Rozbíjíme stan a mezitím pršet přestává. Kolem nás se sjíždí několik bydlibusů, tohle místo je zřejmě známé. Jakési polooficiální tábořiště, je tu i kasička na 20Kr. Nevím za co, snad jen za vodu, která tu teče z kohoutku uprostřed louky. Předtím než se uložíme ke spánku, zkoumám oblohu, ale na půlnoční slunce to nevypadá.
Půlnoční slunce jsme zaspali, ale stejně bylo zataženo. A ráno se mi vůbec nechce vstávat, protože ve spacáku je teplíčko, zatímco venku fičí studený vítr. Sbalit stan v tom větru dá docela zabrat. Když jsem včera koukal směrem, kudy bychom měli teď pokračovat, nebyl jsem si jistý, že tam nějaká cesta vede, ačkoli mapa tvrdí že jo. Teď se to ukáže. Pěšinka zaříznutá v prudkém svahu tu
Weather buoy |
Je úplně jasno. Neuvěřitelné, nad Lofotami se zřejmě usídlila tlaková výše, protože barometr ukazuje skoro 1030hPa. Ráno se celkem rychle balíme, abychom stihli autobus do Reine, kde musíme nakoupit a odkud taky jede loď do Reinefjordu. Bohužel to na sebe moc nenavazuje, takže se po nákupu čtyři hodiny poflakujeme po Reine, většinu času na lavičce v přístavu. Za slunečného a relativně teplého počasí nám to ale nečiní nejmenší problémy. Ve tři se cpeme do lodičky pro třicet lidí, platíme 147Kr za zpáteční jízdenku pro oba a po patnácti minutách plavby vystupujeme ve Vinstadu, shluku domků na kraji Reinefjordu. Je to tu úžasné místo, jakoby někde v Alpách u jezera, jenže tohle je moře... Jen nechápeme, co tady asi tak těch pár lidí může dělat. Jdeme podél fjordu, překonáváme nízké sedélko a už stojíme nad velikou písečnou pláží Buneset. Tady někde budeme dneska nocovat. Nejdřív se koupe Radka, pak poté, co objevuji potok na umytí soli, i já. Ale je to jen na chvilku, voda má tak deset stupňů, což je dobré na vychlazení 1,25l lahve pořádného piva, kterou měli v místním krámě za 48Kr, ale ke koupání to úplně není. Pláž je posetá různými "poklady" co přinesl oceán, hlavně spoustou různých bójí a taky slušnou hromádkou min nejspíš z druhé světové. Roznětky už nemají, ale uvnitř asi nějaká ta nálož bude. Po koupeli vaříme na kamenech na kraji pláže a dáváme se do řeči s dvojicí z Hamburku. Trochu to podcenili a mají málo jídla, tak jim něco málo dáváme. Táboříme na jižním výběžku nad mořem, s překrásným výhledem. Trochu se zase zatahuje, zatím naštěstí jen vysokou oblačností. Tlak se drží vysoko, tak uvidíme.
Rybarske chaty Rorbu |
Přístavní molo ve Vinstadu |
Sedlo, za kterým je Atlantik |
Pláž Bunes |
Půlnoční slunce za mrakem |
V noci řádí vichřice a cloumá stanem tak, že se moc nedá spát. Tyče se prohýbají, že mám obavy, aby nepraskly. Tenhle stan byl vůbec nedobrej kauf, a to jsem ho tak pečlivě vybíral. Zip se podělal, tyč v předsíňce blbě drží a celkově není moc. Asi ho zkusím vrátit a vyměnit za Pinguina. Ráno je polojasno, ale vítr nepolevuje, takže nezbývá než sbalit a jít posnídat někam do závětří. Po snídani přelejzáme zpět sedélko a vracíme se do Vinstadu na loď, která nás okružní jízdou po fjordu doveze zpět do Reine. Tam máme na vybranou buď čekat zas čtyři hodiny na autobus, nebo jít osm kilometrů do A pěšky po silnici. Jdeme pěšky, naštěstí jsou některé kousky bez provozu, protože nová silnice vede tunely. Poslední kilometr nám nabízí svezení děda s nákladní Toyotou. Právě když vystupujeme v A, začíná zas pršet, takže původní plán jít hledat spaní někam do přírody bere zasvé a zůstáváme za 90Kr v kempu. Není to tu moc příjemné, samý zákaz, nesmí se to, nesmí se ono, skoro se nesmíme ani podívat, jestli se nám tu líbí nebo ne. Ale prší a nechce se nám v dešti někde v bažinách hledat spaní. Jdeme rovnou do kuchyně a vaříme něco mezi obědem a večeří, hotové karboše, které měli v místním krámě v akci 800g za 40Kr. K tomu zase velkou flašku piva. Je to neuvěřitelná mňamka. Po jídle stavíme stan a pak se jdeme projít podél jezera do míst, kde by se podle různých zdrojů z internetu mělo dát dobře stanovat. Místo toho jsou všude bažiny, snad jen dva malé plácky by se daly použít. Při návratu do kempu ale zjišťujeme, že zezadu kemp přechází plynule bez plotu do docela velké plochy, kde by se asi dalo stanovat gratis a přitom využít zázemí kempu. Několik stanů tady taky je.
Stan v náporu větru |
Reinefjord |
Opouštíme Lofoty |
... a za chvíli i Bodo |
Trondheim |
Máme štěstí, protože ačkoliv během noci přistupují další cestující, my máme čtyřsedačku stále sami pro sebe. Není to sice kdovíjaké spaní, ale jde to. Ráno sondujeme, jestli deka, kterou jsme dostali na noc, je na jedno použití a můžeme si ji nechat nebo ne. Asi je, protože tu a tam si ji někdo bere. Bude se hodit. Před nádražím lehce snídáme a pak jdeme hledat interrail centrum, kde bychom chtěli v normální posteli přespat a trochu se zlidštit a hlavně vyprat zasmrádlé věci. Slavné IR centrum je bohužel zavřené a otvírají až od středy :-(. Přemýšlíme co dál a zdá se, že nezbývá než odpoledním vlakem pokračovat do Otty. V Remě na náměstí kupujeme něco k jídlu a pak se s bágly na zádech couráme městem. Je tu docela pěkně, ale s tou zátěží na zádech si to člověk nevychutná. Za starým dřevěným mostem nás odchytává reportérka jakéhosi lokálního plátku a jestli prý se nás může zeptat na pár věcí. Jo, proč ne, klidně vám řeknu že tu máte pekelně draho. Fotograf si mezitím fotí nás i naše óbrbágly. Potom se dvě hoďky poflakujeme v přístavu před nádražím a v půl druhé nasedáme do naklápěcí soupravy směr Oslo. Vlak je pěkně plný, sedíme jen do Dombasu a pak musíme zbývající půl hodiny stát u dveří. Ale dá se to, místa je dost. Cesta je zajímavá, hlavně v oblasti NP Dovrefjell, kde vlak jede po obrovské náhorní plošině a kolem jsou až na vyjímky poměrně mírné kopce se zbytky sněhu. Čím dál víc si myslím, že by tu bylo prima na jaře na skialpy. V Ottě se v informačním centru hned na nádraží ptáme na Remu a kemp, jdeme nakoupit a pak do kempu, který je asi 20min pěšky. Večer pereme velké prádlo, a protože to do rána asi neuschne, budeme tu muset asi zůstat dvě noci.
Dneska tedy zůstáváme v kempu v Ottě a jedeme se vlakem podívat do Andalsnes, prý jedné z nejkrásnějších tratí v Evropě. Začíná v Dombasu, pak vede tak 50km mělkým údolím mezi horami a nakonec padá prudce o 500m níž do úzkého mezi skalními stěnami sevřeného údolí. Sestup je ve dvou serpentinách a obě jsou v tunelu. Údolí Romsdalen by se taky dalo nazvat údolím vodopádů, neboť jich jsou tu desítky. Voda se valí doslova odevšad. Strojvedoucí vlaku hlásí i v angličtině když projíždíme kolem něčeho zajímavého, třeba kolem Trollvegen, nejvyšší svislé stěny v Evropě (1000m). V Andalsnes se chvíli potloukáme po okolí nádraží, v místním informačním byru nakukuje do mapy a pak po chvíli váhání vyrážíme po nejbližší stezce do kopců s tím, že za hodinu to otočíme zpátky. V pět se vracíme vlakem zpět do Otty, v kempu si dávám koupel v řece a večeříme fazole s buřtem.
Ráno vstáváme už ve čtvrt na osm, rychle balíme, snídáme a spěcháme do Otty nakoupit a na autobus. Na sbalení stanu, věcí, ranní hygienu a snídaní potřebujeme hodinu a půl, ať děláme co děláme, a já nemám ten ranní spěch vůbec rád. Při včerejším nákupu jsem objevil, že mají celé chlazené grilované kuře, sice ne nijak obří, ale za pouhých 29Kr, což je výborný poměr cena/množství/dobrota. Kupujeme jedno na dnešní oběd a děláme dobře. Vydrželo i na svačinu a ještě jsme se olizovali, což se nám tu moc nestává. Autobus na parkoviště Spranget, což je východisko do NP Rondane, jede v 9:45 a stojí 40Kr se slevou Interrail. Za 20km je to dost. První dojem z hor je, že jsou hodně zvláštní. V celém pohoří není nikde jediný strom, všude jen borůvčí a sem tam nějaké nizoučké křovíčko. Terén je víceméně mírný a opravdových skalnatých kopců jen několik. Ve vyšších polohách už není vegetace žádná, jen šutry, šutry a zase šutry. Původně jsme chtěli přenocovat někde za jezerem Rondvatnet, ale aspoň trochu vhodné místo na postavení stanu není nikde žádné. Nakonec se ze sedla nad Jezerem vracíme zpátky k chatě Rondvassbu, že přespíme někde poblíž podle pravidla, že lze spát kdekoliv když je to aspoň 150m od nejbližšího stavení. Bohužel však zjišťujeme že místo, které se nám líbilo je "camping" patřící k chatě, kde chtějí 60Kr za osobu, a že stanovat se nesmí v okruhu 2km kolem chaty. Paní nám ale radí, že kousek směrem na chatu Bornholia (a je to méně než dva kiláky) je oblast u potoka, kde se běžně stanuje. Tak tam jdeme a nacházíme si docela pěkný plácek. Potok není ani moc studený, takže se můžeme i vykoupat. Jen kdyby as tolik nefoukalo, vítr totiž cloumá stanem a bojím se,že se zas moc nevyspíme.
Směr Rondane |
Rondavassbu |
Kamenná skoropoušť |
Nejvyšší vrcholy pohoří |
Nakonec vítr tolik nefoukal, zato pršelo. Ale i tak se spalo dobře. V osm ráno už zase ale svítí slunce a vyhání nás teplem ze stanu. Po snídani necháváme stan na místě a jdeme jen nalehko zdolat nejvyšší zdejší vrchol Rondslottet 2138m. Hory jsou tu opravdu zvláštní, buď totálně zvětralá skála, nebo spíš hromady kamení. Ta naše hora je to druhé, šplháme vzhůru po hromadě velkých šutrů nejdřív do nějakého sedla, pak vlevo po hřebeni přes jeden předvrchol nahoru. Všechny vrcholy jsou celkem ploché, prostorné, mohl by na nich přistávat velký vrtulník. Chvíli se nahoře kocháme rozhledem a pak se stejnou cestou vracíme dolů. Zdá se být nekonečná... Je teplo a svítí slunce, i když okolo se honí mraky. Využíváme toho a dáváme si moc příjemnou koupel v potoce. Pak se ale zatahuje a chvíli prší, taky se úplně ztišuje vítr. To je voda na mlejn mračnům komárů, která okamžitě po utišení větru startují do útoku. Zbytek večera tedy trávíme ve stanu s čoudící protikomáří tyčinkou ve vchodu.
Na vrcholu Rondslottet |
Foto pro maminky |
|
Ráno vstáváme na budíka, protože musíme stihnout autobus. Komáři se zase rojí, ale pak začíná pofukovat, což je spása. Bereme to kolem Rondvassbu kvůli vodě a záchodům. Na parkovišti jsme s předstihem, takže máme čas v pohodě si dát frťana a přezout se do sandálů, neboť pohorky již pro tentokrát svoji úlohu dohrály. Autobusák mi opět odkýval slevu na IR, ale když se ptám kolik ta sleva dělá, kouká na mne jako puk. Takže žádná sleva. A za trest s námi jede dolů celou cestu na dvojku dvacet, i když má retardér. Naštěstí ale vlak stíháme. Po několika obligátních přesedávačkách máme místa až do Osla. Ještě že tak, jsou to skoro čtyři hodiny. Ale nefunguje klimatizace, venku pere slunce a okna samozřejmě nejsou otevírací, takže vystupujeme v Oslu uvaření jako knedlíci. Jdeme si koupit 24h jízdenku na MHD, bereme si mapky města a linek a pak spěcháme do Remy koupit něco k jídlu, jsem ukrutně hladový. Půl litru ledového pomerančového džusu mému přehřátému a prázdnému žaludku ale nesvědčí, takže následující hodinu mám pocit, že mi žaludek vyletí z těla ven. Mezi tím nasedáme na bus 30 a jedeme do muzea polárních výprav Fram. Nemáme sice moc času, ale nedá se svítit, před muzeem musíme ještě zpucovat to kuře, co jsme koupili, a protože jsme nevzali nic na zabalení, musíme ho sníst celé. A pak teprv do muzea. Za 40Kr si můžeme kromě spousty drobných předmětů s tématikou polárních výprav prohlédnout slavnou loď Fram, a to včetně celého podpalubí. Bomba! Škoda že nemáme už čas zajít do vedlejšího muzea mořeplavby. Zpátky do města jedeme "městskou" lodí č. 91 a během plavby mne přepadává rýma jako poleno. Z frňáku vodopád a řepa jako meloun :-(. Na nádraží objevujeme ještě jeden supermarket, kupujeme naší oblíbenou velkou láhev piva a pak na jedné zastrčené lavičce řešíme co s následující nocí. Padá i taková varianta povozit se nočními vlaky, ale nakonec dobíháme bus 34 a jedeme do kempu strávit 8h za 160Kr. Večer je mi dost blbě, aspoň léčím krk zbytkem fernetu. Ale usnout s tím tlakem v hlavě nějak nejde.
Ležím na lavičce před nádražím v Malmo a mám horečku tak 39. Radka šla pro něco k jídlu a něco studeného k pití. Přemýšlím o tom, jaké by to asi bylo chytit takového bacila jako člen některé z průkopnických polárních výprav... Ráno jsme z kempu jeli hned prvním autobusem v 7:23, na nádraží koupili snídani a posnídali na nástupišti. Vlak byl poměrně nacpaný, ale seděli jsme. Horší bylo, že kousek za Oslem nám průvodčí velmi dobrou angličtinou oznámil, že je na trati výluka a kus pojedeme autobusy. Vlakový rozhlas nás jakožto cestující do Goteborgu posílal do prvních dvou autobusů, které jedou přímo bez mezizastávek, aby se minimalizovalo zpoždění. Když jsme však přišli na parkoviště, stál tam jen jeden. Postupně přijely ještě další tři, ale nikdo nevěděl, které jsou ty dva první. Vznikl tam absolutní chaos, nikde nikdo od dráhy, řidiči anglicky neuměli. Nakonec jsme jeli "zastávkovým" busem, protože z přímého, kde jsme měli bágly, nás vyhnali, že se v něm nesmí stát. Vlak nakonec počkal na všechny autobusy a měl 50min zpoždění. V Goteborgu by jsme bývali sice stihli původně plánovaný přípoj do Malmo, ale byl tak narvaný, že jsme radši počkali na další, jedoucí za dvě hodiny. Teď jsme tedy v Malmo a čekáme na noční vlak do Berlína. Je nacpaný jako minule a stejně jako minule je vše v pohodě do chvíle, než vlak vjede na trajekt. Pak se z nevětraných kupé v útrobách lodi stává peklo, teplota 30st., vzduch by se dal krájet, kyslíku málo. Jdeme se aspoň na chvíli projít a prohlédnout si obří loď. Sotva se vlak po návratu na pevninu dává zas do pohybu, je zas dobře a usínám.
V šest jsme v Berlíně, kupujeme si snídani a jdu zjistit, jestli je potřeba pro EC vlak k IR příplatek. Není, takže bereme Hungarii do Drážďan a pak RegionalBahn do Žitavy. Mohli bysme sice počkat rovnou v Drážďanech na přímý vlak do Liberce, ale lepší bude počkat na něj v Žitavě, kde bude určitě klidněji a budou tam lavičky. Něco před druhou hodinou pak vystupujeme v Liberci. Zbývá jen půl hodiny ve staré rozhrkané 810, kdy se celou cestu bojím, aby aspoň do Jablonce dojel, protože má rozhašený měnič a může jet jen na jedničku. Jaký to nebetyčný rozdíl mezi všemi předchozími vlaky až do Liberce a touhle příšerou.
Všeobecné pravidlo v Norsku říká, že přenocovat ve stanu se dá kdekoliv, pokud se dodrží pravidlo, že ono místo leží min. 150m od nejbližšího stavení, na jednom místě lze strávit max. dvě noci po sobě a místo se zanechá ve stejném stavu jako bylo. Na Lofotech byl někdy problém nějaké vhodné místo vůbec najít, protože jsou tam buď šutry, nebo bažiny. To platí hlavně pro východní pobřeží, kde hory spadají strmě do moře. Na západním pobřeží je příležitostí víc, nádherná místa pro táboření jsou za vesničkou Eggum (je tam i voda) nebo na výběžku nad pláží Bunes. V Rondane bylo ve vyšších polohách téměř nemožné rovný plácek na stan najít, dá se to jen v údolích, kde je většinou i potok. Když jsme se v chatě Rondavassbu ptali, jak to je se stanováním v blízkosti chaty, tak že prý by se nemělo stanovat v okruhu 2km. Leda přímo za chatou na plácku za 60Kr/os. Ale paní nás sama poslala na krásné místo asi tak 500m směrem na chatu Bornholia. Nebyli jsme rozhodně sami, kdo tak porůznu v okolí stanoval.
Vlaky jezdí poměrně přesně, jsou čisté a moderní. Jízdní řády jsou k mání všude na nádražích zdarma. Mýtus, že vlaky RegionTog jsou povinně místenkové, je nepravdivý. Podle údajů v JŘ jsou místenky pouze možné, nikoliv nezbytné. Nikdy nikde jsme si místenky nekupovali a nikdo je nikdy po nás nechtěl. Problém může být jen v tom, že vlaky jsou dost vytížené a člověk si musí stále přesedávat, protože dopředu nikdy neví, kde je volno a kde ne. Průvodčí to ale většinou ví, takže nás vždy upozornil, že je místo obsazené a příp. i poradil, kde je volno. Jednou jsme i kus jeli na stojáka, protože volno nebylo. Platí, že místenky se vydávají odpředu vlaku, takže volná místa jsou většinou vzadu. Autobusy jsou poměrně drahé a někdy ne úplně přesné. Na Lofotech s námi jeden závodník na 60km udělal nadjetí snad půl hodiny, jiný jouda zas měl na trase téměř bez provozu dlouhé 15km čtvrthodinové zpoždění... Na Lofotech dávají na IR 50% slevu, v Rondane nikoliv. Jízdní řády jsou k mání zdarma buď přímo v autobusech, nebo v informačních střediscích. V Oslu je výhodná jízdenka na 24h za 60Kr, nebo Oslo Pass za 200Kr, který navíc umožňuje návštěvu muzeí zdarma. Viděli jsme z časových důvodů jen muzeum polárních výprav Fram a vyplatí se to.
Norsko je ukrutně drahá země. Jídlo a pití v restauracích je téměř nedostupné, ani takové věci jako párek v rohlíku v bufetu se nedá (35Kr) nebo Pizza (malá 90Kr, velká 120-140Kr). Točené pivo 60Kr :-(. V obchodech jsou ceny o něco lepší, ale i tak je to všeobecně drahé. Některé výrobky, co jsou "v akci" jsou sice jakž takž přijatelné, ale zase dost často vyprodané. Chleba 10-20Kr, vyjímečně v Remě 1000 byl jeden za 5Kr, mléko 10-12Kr, 1kg sýra vcelku 70Kr, nejlevnější šunka 1kg 100Kr, zelenina je neuvěřitelně drahá, pivo (normální, ne lehká břečka) vycházelo nejlevněji v Rimi 6kr za třetinku, jinak tak 35Kr za litr (plastová vratná láhev 1,25l). Docela dobře zažene hlad hotové grilované kuře z Remy 720g za 29Kr. Bydlení v kempu je většinou za 90Kr za stan, lidi se už neplatí. Sprcha za 10Kr. Vyjímkou byl Kabelvag, kde byl kemp za 65Kr a Oslo, kde byl za 160Kr. Vstup do Leteckého muzea v Bodo 80Kr, do polárního muzea v Oslu 40Kr.
Moje velké obavy z komárů a jiné havěti se úplně nepotvrdily. Pouze první noc nás žraly jako vzteklé malé muchničky a poslední noc zase otravovali komáři. Dost záleží na větru, pokud fouká, je to v pohodě. Pokud je bezvětří, tak asi hlavně v horách bude asi s komáry potíž. Ale docela se osvědčily protikomáří "vonné tyčinky" umístěné do vchodu stanu, takže se do něho "komouši" neodvážili.