Rakousko a jižní Morava, srpen 2008

Pondělí 18.8.2008

Přehrada Zillergrund
Přehrada Zillergrund

Dneska byla krátká noc. O půlnoci nás probudil budík abychom nasedli do auta a vyrazili na cestu do Zillertalu, kde chceme strávit chozením po horách příštích pět dní. Těsně po osmé hodině přijíždíme do Mayrhofenu a hledáme nejprve v informační kanceláři ubytování. Posílají nás ale celkem daleko za město, což se nám moc nechce, a tak ještě hledáme dál na vlastní triko. Nakonec bereme pěkný dřevěný pokoj s terasou a kuchyní. Není sice z nejlevnějších, ale má hezký výhled a líbí se nám. Po zabydlení se přemýšlíme, co podniknout, a shodujeme se na projžďce na kole, protože na pěší tůru se cítíme dost unavení. Tak se jedeme podívat na konec údolí Zillergrund ke stejnojmenné přehradě. Nakonec je z toho 55km, z toho první půlka do kopce, druhá z kopce, a 1200m převýšení. Nejúžasnější na celé cestě jsou dva spoře osvětlené asi 1km dlouhé tunely těsně před koncem. Oba jsou naštěstí až v úseku, kde jezdí jen jednou za hodinu kyvadlový autobus, takže v tunelu není čeho se bát. Na vršku je hospoda, jakási Huette, kde zaháníme žízeň pivem a odpočíváme před dlouhatánským sjezdem po stejné trase, jako jsme jeli nahoru.


Zasloužené pivko
Zasloužené pivko
Chata nad přehradou
Chata nad přehradou
Tunel v závěrečném úseku
Tunel v závěrečném úseku

Úterý 19.8.2008

Na bočním hřebínku
Na bočním hřebínku
Na předvrcholu
Na předvrcholu

Vstáváme po desetihodinovém spánku v půl osmé a v devět vyrážíme na lanovku Ahornbahn. Naším dnešním cílem je skoro třítisícový vrchol Ahornspitze (2970m) a protože Mayrhofen leží hodně nízko (630m), byl by to bez použití lanovky asi masochismus. Stoupat začínáme tedy něco po půl desáté z výšky 1900m. Cesta nás vede nejprve po vrstevnici pod chatu Edelhuette a teprve pod ní začíná stoupání s převýšením jeden kilometr. Slunce docela pálí a člověk by se s chutí svlažil a napil z některého z potoků, ale bohužel jsou všechny kontaminovány produkty metabolismu krav a ovcí, které se pasou všude okolo. Přímá cesta nahoru je zavřená a tak musíme nejprve traverzem přes kamennou morénu vystoupat na boční hřeben a po něm pak z části v tajícím sněhu vyšplhat na předvrchol. Přechod na hlavní vrchol je zajštěn drátěným lanem a dvěma kramlemi, což je vzhledem ke sněhu dobře. Po sváče na balvanu se vracíme stejnou cestou zpátky a protože už je odpoledne, slunce smaží jako blázen. Na Edelhutte doplňujeme tekutiny a obdivujeme šedesátisedmiletého pána s paní, kteří absolvovali stejnou cestu jako my. Jsem o třicet let mladší a mám toho v tom horku poměrně dost a tak smekám. U horní stanice lanovky doplňujeme tekutiny ještě jednou a odpočíváme v lehátkách. V půl páté se vracíme lanovkou dolů.

Ahornspitze
Ahornspitze

Středa 20.8.2008

Předpovědní modely vycházejí a tak se ráno probouzíme do deštivého počasí. Upřímně řečeno se to docela hodí, protože svaly na stehnech bolí po včerejším sestupu jako ďas. A tak se jedeme podívat do pár sportovních obchodů a odpoledne do do bazénu. Měli tam širokou skluzavku, které říkali bláznivá řeka, a kde se dolů jezdilo na pneumatikách. Zatímco Ráďa se tam mlátila smíchy, já jsem se při první jízdě vyklopil a drobet potloukl a tak jsem to už pak radši jen pozoroval.


Čtvrtek 21.8.2008

Vstáváme poměrně brzo, v půl sedmé, abychom stihli první autobus k přehradě Schleggeis, což je výchozí bod pro túru na Hoher Riffler, 3231m n.m. Na kopcích se válejí cáry mlhy, ale jinak to vypadá na pěkný den. Od přehrady stoupáme relativně mírně širokou cestou nejprve mezi kosodřevinou, posléze jen po loukách protkaných potůčky k chatě Friesenberghaus. Kosodřevina a louky trochu připomínají Nízké Tatry, ale jen do chvíle, než se člověk rozhlédne po okolních stále ještě ledovcových vrcholech. Od chaty ještě kousek stoupá cesta jen mírně, ale od sedla nad chatou se prudce zvedá a až na vrchol stoupáme za pomoci všech čtyřech končetin po velkých dobře držících kamenech a místy by se dalo mluvit i o lehkém skalním lezení. Cesta nám trvá o hodinu méně než podle ukazatelů, t.j. 3h. Nahoře je docela větrno a tak svačíme kus pod vrcholem na severním úbočí, kde by měl být podle mapy ledovec. Místo něj je tu jen několik firnových polí. Sestoupit dolů musíme stejnou cestou kolem chaty, kde doplňujeme tekutiny a pochutnáváme si na výborném štrůdlu. Autobus nám jede až v šest a tak máme čas na chvíli vlči pohody na louce kus nad přehradou, kde klid ruší jen vrtulník nějakých filmařů a občasné zřícení kusu skály z Gefrorene Wand nad námi. Celkově se to dnes moc povedlo, vybrali jsme krásou tůru, bylo málo lidí a příjemné počasí.

Lyžařská oblast Hintertux
Lyžařská oblast Hintertux
Vrcholové foto
Vrcholové foto
Pohled na výstupovou trasu
Pohled na výstupovou trasu

Pátek 22.8.2008

Penken
Penken

Dnes jsme se pasovali na krále bikingu v Zillertalu. Absolvovali jsme totiž královskou MTB túru s převýšením přes 2000m na 50km (podle itineráře v místním letáku). Vyjíždíme až kolem desáté z Mayrhofenu v nadmořské výšce 600m a nejprve šplháme vedlejšími asfaltkami do Finkenbergu a pak 6km po hlavní silnici do Vorderlannersbachu. Podle itineráře bychom sice měli jet po nějakých cestičkách po pravé straně potoka, ale cestiček je spousta, značení žádné a "panoramatická" mapka je k ničemu. Ve Vorderlannersbachu dokupujeme vodu a limonádu Almdudler, jelikož je poměrně horko a voda v bidonech rychle ubývá. Pak začínáme ostře stoupat po úzké asfaltce směrem na Wanglalm, ale nemáme úplnou jistotu, že jedeme správně.
Všudypřítomné seníky
Všudypřítomné seníky
Naštěstí se na další křižovatce objevuje ukazatel potvrzující, že jsme nezabloudili. Stoupáme dál nejprve po asfaltu lesem, pak už jen po štěrkové cestě. Po chvíli les končí, sklon cesty přitvrzuje a velikost šutrů se zvětšuje, takže v některých nejprudších místech, naštěstí krátkých, musíme kolo tlačit, protože se to prostě jet nedá. V jednu chvíli už mne chytá depka, protože výškoměr ukazuje skoro dva tisíce, cesta je jetelná jen s největším úsilím a konec cesty nad námi v nedohlednu. Naštěstí se pak cesta stáčí a vidíme, že k vrcholu na Wanglalmu ve výšce 2138m chybí jen kousek. Chvíli se tam mrcasíme a pak přejíždíme na Knorren na pivo a svačinu. Docela fičí, a tak opouštíme po chvíli lehátka a vydáváme na dlooouhatánský sjezd. Nejdřív velmi prudce po šotolině a šutrech do Horbergkaru, který známe ze zimy 2006. Tam, kde se v zimě motají mraky lyžařů, se v létě motají mraky krav, povalují se těsně u vchodu do obří 150timístné kabinové lanovky jako by chtěly vyvézt na lepší pastvu. Dál už sjíždíme po asfaltce nekonečným sjezdem až do Hippachu. Připadá mi neuvěřitelné, že jsme tohle mohli z druhé strany vyjet. Při sjezdu prudkými svahy mezi roztroušenými domy mne napadá, co tak asi vedlo lidi usadit se na tak obtížně přístupných a pro život nepříznivých místech. Z Hippachu se okruh uzavírá několika kilometry po cyklostezce podél Zilleru a pak ledovou kávou v cukrárně.

Sobota 23.8.2008

V deštivém počasí přejíždíme z Alp na jižní Moravu do vesničky Strachotín na břehu prostřední novomlýnské nádrže, kde budeme týden bydlet v podkrovním pokojíku přímo nad vinným sklípkem.

Krajina vinic u Mikulova
Krajina vinic u Mikulova
Zámek Valtice
Zámek Valtice

Neděle 24.8.2008

Ráno nejprve jedeme autem nakoupit do Hustopečí a pak se vydáváme na kole na okruh kolem přehrad, pak kousek do Rakouska, do Mikulova a přes Pálavu zpátky. V Novosedlech si projíždíme naučnou stezku nádhernými vinicemi a ve sklípku ochutnáváme vzorky pozdních sběrů a výběrů z hroznů. V Rakousku zase obdivujeme krásnou krajinu a pole s dýněmi. Všude je spousta zajíců, kteří tady asi pěkně decimují úrodu. Odpoledne si prohlížíme Mikulov, město které se rozprostírá na úpatí Pálavy a je z daleka viditelné díky své dominantě - zámku. Domů se vracíme přes Pálavu, která nám zas připomíná loňskou Francii, a v Pavlově opět ochutnáváme víno a taky kupujeme burčák, na který jsme se tak těšili.

Pondělí 25.8.2008

Dneska máme v úmyslu podívat se do lednicko-valtického areálu, který je asi 30km daleko. Ráno jedeme zase přes Pavlov, ale neodbočujeme vpravo do kopců Pálavy, nýbrž pokračujeme rovně do Bulhar a Lednice. V zámeckém areálu v Lednici trochu bloudíme ale nakonec všechny ty podivné stavby (nebo spíš kopie staveb) vidíme. Pravda, minaret trochu z dálky, ale to je tím, že se k němu nesmí na kole a pěšky je to dálka. Nížinnými lesy typu "Lysá nad Labem" přejíždíme do Valtic, kde je atmosféra příjemně méně turistická a zámek včetně zahrad také pěkný. Zpátky se vracíme zase přes Lednici, ale jinou cestou, tentokrát mezi vinicemi. Z Lednice pokračujeme po cyklostezce do Rakvic a pak přes kopeček plný vinic do Zaječí. V Šakvicích nám příjemná paní na vozíku radí zkratku přes pole do Strachotína. Mapa "stovka" pěkně klame, protože jsem vůbec nečekal, že to dnes udělá 85km.


Úterý 26.8.2008

Na dnešním programu jsou viničné vesničky směrem na východ od nás. Hned za Strachotínem odbočujeme vlevo do vinic a začíná dnešní houpačka vinicemi nahoru a dolů. Míjíme asfaltovou plochu jakési letištní dráhy, jejíž smysl mezi vinicemi mi uniká. Projíždíme Popice a Hustopeče a Horní Bojanovice, kde se napojujeme na cyklotrasu "Modré Hory", která nás povede z větší části po následujících asi 30km. V Němčičkách šplháme ke krásné dřevěné rozhledně na Kraví hoře, odkud je možné obhlédnout celý kraj kolem dokola. Další vinohradnické vesnice, kterými projíždíme, jsou Kobylí, Čejč, Čejetičky.. známá to místa z etiket vinných lahví. Kousek za Čejetičkami je větrný mlýn, takže si děláme malou zajížďku. Pak opět mezi krásnými vinicemi šplháme do Vrbic, překrásné vesničky plné sklípků na kopci nad Kobylí, kde se zrovna koná nějaká odpolední tancovačka. Zbývá ještě projet Velké Pavlovice, Starovičky a Šakvice a po již známé polňačce se vrátit do Strachotína. Úlovek z dneška jsou výborné polodivoké hrozny a několik padaných voňavých broskví.

Rozhledna na Kraví Hoře
Rozhledna na Kraví Hoře
Větrný mlýn poblíž Čejkovic
Větrný mlýn poblíž Čejkovic
Vrbické sklípky
Vrbické sklípky

Středa 27.8.2008

Do Strážnice bychom to na kole nedali, je to přece jen moc daleko, tak dnes jedeme autem. Po cestě konečně taky vidím ropné těžní věžičky, rozeseté porůznu po poli. Zajímavý to obrázek v moravské krajině. Taky navštěvujeme znovu Lednici, abychom se podívali na výstavu o Tibetu, a pak Mikulov kvůli koupališti a nové dávce burčáku.

Skanzen ve Strážnici I
Skanzen ve Strážnici I
Skanzen ve Strážnici II
Skanzen ve Strážnici II

Čtvrtek 28.8.2008

Staré město Znojmo
Staré město Znojmo

Dneska jedeme zase na kole a pro změnu na západ, do Znojma. Ale protože je to poměrně daleko, ráno si cestu krátíme vlakem z Mikulova. Můžeme poděkovat tchořovi na půdě, který mne probudil svým štracháním už v sedm, že jsme nakonec stihli dřívější vlak, protože tím původně plánovaným v půl dvanácté by to bylo fakt pozdě.
Na Kraví Horu je to do kopce
Na Kraví Horu je to do kopce
Znojmo je krásné město na kopci nad Dyjí, plné historie, křivolakých uliček a malých domků. Nádraží a jeho okolí připomíná města chorvatského vnitrozemí, hlavně Knin. Po občerstvení se kávou se zmrzlinou na náměstí se chvíli proplétáme uličkami, pak sjíždíme k Dyji a za ní šplháme na vřesoviště Kraví hora, z něhož je pěkný výhled zpět na město. Vřesoviště samo je taky zajímavé, suchá písčitá krajina připomínající step. V Popicích doplňujeme tekutiny a v Šatově se jdeme podívat do bývalého dolu na písek, jehož pískovcové stěny jakýsi nadšenec mnoho let zdobil malovanými reliéfy. Následujících tak 20km jedeme po bývalé "signálce", cestě postavené komunistickou pohraniční stráží paralelně podél hranice. Protože to nebyla cesta určená k běžnému provozu, vedla prostě rovně kopec nekopec kolmo na vrstevnice, a tak i v poměrně rovinaté krajině musím kousek tlačit. Nemám na to byť krátké 20% stoupání morál, zatímco Ráďa to statečně vyjela. Další kus cesty přes Karlov a Hrabětice je docela ošklivý a ke všemu tu muselo dojít k nějakému bažantímu masakru, protože silnice je v délce několika km posetá rozmašírovanými bažanty. Ale žvých bažantů tu ještě spousta zbyla a rozprchávají se před námi, takže masakr nepokračuje. Pak se zas napojujeme na signálku, která nás už dovede až do Mikulova. Opět začínají vinice a krajina je hned hezčí. V Novém Přerově potkáváme naší nedělní trasu, tentokrát ale jedeme do Mikulova po české straně. Těšíme se na koupaliště, ale před tím je ještě potřeba doplnit hladinu piva.... Osvěženi vodou 23stupňů pak šplháme pak ještě na Pálavu abychom se znovu pokochali pohledem na skály a vinice zalité zapadajícím sluncem. V Pavlově pak ještě stíháme otevřené vinařství, kde si můžeme dát dvě sklenky burčáku a koupit láhev s sebou. Domů přijíždíme skoro za tmy se 108km v nohách.

Vřesoviště na Kraví Hoře
Vřesoviště na Kraví Hoře
Pálavská večerní idylka
Pálavská večerní idylka

Pátek 29.8.2008

Hrad Falkenstein
Hrad Falkenstein

Trochu se pokazilo počasí. Ráno sice bylo ještě sluníčko, ale potom se zatáhlo a bylo pod mrakem. Jedeme se podívat do Rakouska na zříceninu hradu Falkenstein, který jsme viděli už cestou z Alp. Podél přehrad do Brodu na Dyji pak po známé cestě až do Nového Přerova. Za hranicemi ale tentokrát neodbočujeme vlevo na cyklotrasu číslo 8, ale motáme se po lokálních značených cestách do Falkensteinu. Mimo jiné projíždíme i vinným kopečkem Galgenberg který z dálky vypadá jako vesnička s kostelíkem a zatím je to ustřelená věž kostela a kolem dokola sklípky. Všechny vesnice jsou ale jako po vymření a i hrad je zavřený. Silnicí "do nikam" se vracíme směrem do Mikulova. Ačkoli je v mapě značená i na české straně hranice, ve skutečnosti starý asfalt končí právě v místě hranice a dál je jen křoví. Takže to musíme objet po polní cestě na přechod který známe z neděle. V Mikulově si ještě jednou prohlížíme zámek a starobylé město kolem něj a pak potřetí stoupáme na Pálavu. V Pavlově tentokrát navštěvujeme obecní vinotéku a kupujeme kromě burčáku také dárky. Burčák ale zůstává ladem v lednici, protože nás naši noví spolubydlící vydatně hostí slivovicou.



Na kole jsme celkem najeli asi 530km. Kolik to bylo celkem převýšení, to nevím, ale počítám že hodně :-). Autem jsme ujeli asi 1850km při průměrné spotřebě nafty 5,2litru/100km, což není vůbec špatné.