Letos jsme udělali zásadní změnu co se dovolené týče. Místo hor nebo cyklistiky jsme vyrazili poprvé v naší společné historii k moři. Hledáním vhodné destinace jsme strávili celý víkend až padla volba na řecký ostrov Kos. Mimo jiné také proto, že několik známých tu bylo a byli spokojeni. Našli jsme zájezd z Dráždan, což se nám hodilo, protože jsme tam mohli krásně dojet vlakem. Let trval skoro tři hodiny a nad téměř celou trasou bylo zataženo, takže jsme viděli Pálavu a pak až bulharské Rodopy. Po příletu vše proběhlo na balkánskou zemi celkem organizovaně akorát v hotelu nám prý kvůli zmatkům se stávkou dali studio místo normálního pokoje, což nám vůbec nevadilo, protože jsme si tím polepšili. Ještě večer jsme se skočili vykoupat a voda byla nádherná, písečná pláž taky. Podobá se to Baltu, ale bohužel tu chybí večer ten nákladáček co uklízí bordel po lidech.

Ráno jsme si půjčili kola a jeli podél pobřeží směrem do města Kos. Cestou jsme se několikrát koupali a voda byla všude stejně čistá a příjemná. Jinak co se přímořského pásu krajiny týče, tak se střídají pole, neudržované plochy rumišťního rázu a hotely. Všude se pasou krávy nebo kozy. Nechápu, jak na tom přímém slunci může taková černá kráva přežít. Večer jsme vyměnili kolo z skůtr, takže následující tři dny budeme ostrov zkoumat motorizovaně. Ještě dvě věci stojí za zapsání: rozbil se nám foták a na izolátorech 22kV vedení tu srší výboje.

Pohled na tureckou pevninu.

V pondělí ráno jsme osedlali 50ccm oře a vyrazili na západní cíp ostrova jemuž dominuje městečko Kefalos. Nejprve se musí projet úzkou šíjí aby se člověk dostal do západní hornaté části. Tady už to chvílemi připomíná i Chorvatsko, jelikož tu rostou borovice a podobně to tu voní. Ale městečko Kefalos bohužel není kamenné ale betonové. Tedy kromě jedné pěkné stoleté kavárny, kde jsme si dali Frapé a koláč. Pak jsme trochu zbloudili a díky tomu jsme našli krásnou oblázkovo-písečnou pláž s velkými vlnami. Jelikož jsme ale nezkušení, tak jsme tam byli v tom největším žáru a ani krém s faktorem 30 nezabránil tomu, abychom se nespálili. Odpoledne jsme se pak jeli podívat po rozbité silničce na konec poloostrova na modrobílý kostelík přilepený na skálu. Cestou zpátky jsme to vzali přes přístav v Kefalosu a pak taky přes Mastichari. Kolem Mastichari to taky vypadalo lépe, byla tam různá políčka, pastviny a sem tam i vinice. Večer jsme vzali láhev vína a šli k vodě že se vykoupeme, ale zůstalo jen u vína, protože foukalo fest a tak se nám nechtělo do vody.

V úterý jsme přemýšleli co podniknout, protože nám bylo jasné, že přes největší polední žár musíme někam zalézt. Nakonec jsme se šli ráno vykoupat a po snídani vyjeli do podhorských vesniček. Svahy hor jsou porostlé borovicemi, takže jsem se opět dočkal té nádherné vůně. Dokonce tam i tekl potok, což mi v tomhle vyprahlém kraji přišlo neuvěřitelné. Musí tu tedy pršet aspoň v zimě.. Po obědě jsme se vrátili do Marmari, v Taverně poblíž hotelu si dali oběd a pak zalezli do čtyř do apartmánu. Když polevil žár tak jsme se teprve jeli koupat. Mezi pátou a sedmou bylo na pláži příjemně.

Další den, to jest ve středu, jsme ráno po koupání a snídani vyjeli směrem do Kosu. Cestou jsme se zastavili v turecké enklávě Platani, kde celkem nic není, jen nějaký hřbitov a mešita. To v Kosu toho bylo víc. Zajímavý byl třeba atriový dům z římské doby. Pak jsme se ještě zajeli podívat do centra na tržnici a už jsme pospíchali do Asklepionu, protože jsme mysleli, že mají jen do tří. Ukázalo se, že mají do osmi. Mohutnost a obrovitost celého areálu starověkých léčebných lázní nás ohromila. Škoda jen, že se člověk nedozví, která část k čemu sloužila. Do Marmari jsme pak jeli klikatou horskou silničkou místy cypřišovým lesem s nádhernými výhledy na moře a protilehlou tureckou pevninu. Pozdní odpoledne jsme pak zas strávili u moře.

Ve čtvrtek, jsme jeli obhlédnout druhou stranu ostrova, kde je letovisko Kardamena. Nejeli jsme ale po hlavní silnici, nýbrž přes Pili horskou silničkou opět s překrásnými výhledy. Před tím jsme se ale ještě zastavili podívat na slavnou kašnu, ze které voda prýští sedmi lvími hlavami. Záhadou pro mne zůstává, kde se tu ta voda bere. Zima tady musí asi celá propršet, jinak to není možné. Kus dál za Pili odbočuje vlevo do hor cesta. Není sice asfaltová, ale přesto jsme ji zkusili. Dovedla nás až na hřeben k větrným elektrárnám, odkud byl výhled ještě hezčí. Potom jsme po jižním úbočí hor sjeli do Kardameny, prý původně malé rybářské vesničky přeměněné na megalomanské letovisko. Nutno však uznat, že koupání tam bylo výborné. Cestou zpátky kolem letiště jsme ještě mrkli na zbytky větrného mlýna v Andimachii. Večer jsme pak ještě vyjeli pozorovat západ slunce a světýlka na ostrovech i turecké pevnině.

Na pátek nám zbývala jihovýchodní strana ostrova, kde spadají svahy hor strmě do moře a není téměř žádná vegetace. Zato tam jsou horké sirné prameny vytékající přímo do moře. Jeli jsme se podívat k jednomu z nich, který má kolem sebe udělaný bazének z kamenů a je plný lidí toužících se opařit. Vytékající voda má totiž kolem šedesáti stupňů. Neuvěřitelné, co někteří vydrží. Mně se tam v třicetistupňovém žáru fakt nechtělo. Pak jsme se vrátili kus zpátky, našli pláž s trochou stínu a asi dvě hodiny se tam placatili. Voda byla příjemně chladná, pouhých 23 stupňů. Zpátky do Marmari jsme se vrátili opět horskou silničkou přes Zia, kde jsme si dali Gyros a nakoupili nějaké ty nezbytné dárky z dovolené. V podvečer jsme si jel ještě na hodinu vychutnat jízdu na skutříku sólo mezi polemi a pastvinami v podhůří a pak už jen poslední koupel, večeře, víno na pláži a šmytec. Bylo to fajn. Teď když dopisuju deník, tak mi docela ta středomořšká vůně soli, tymyánu a kdovíčeho ještě, chybí.