Skialpy Rakousko, leden 2011

Sobota 22.1.

Z Jablonce vyjíždíme asi v půl jedné, ale od autobusáku se vracíme pro lyžařské brýle, takže nakonec vyjíždíme až ve třičtvrtě na jednu. I přes docela intenzivní sněhové přeháňky je cesta celkem v pohodě, až na to, že kus za Veselím nad Lužnicí nás v rychlosti 100km/h protijedoucí sypač zasypal stěrkem, což se neobešlo bez následků na kapotě auta. Zajímavé je, že zatímco mezi Budějovicemi a Dvoříštěm jedeme po sněhu, ihned po přejetí hranice je silnice holá, mokrá a nikdo po protijedoucích autech šutry nehází...
U Frau Moser jsme přesně na osmou ráno. Je krásné jasné počasí a tak toho využíváme a jdeme za zahřívací túru na Preber. Sněhu je jen tak tak, lesní partie musíme jít po cestě, protože v lese sníh není žádný. Nad hranicí lesa je to lepší, ale stejně všude lezou kameny a lyže při sjezdu dostávají zlé šrámy. Při sjezdu se zastavujeme na chvíli u Preberhalterhutte a cvičíme zacházení s pípáky.


Neděle 23.1.

Dneska je opět hezké počasí, takže vyrážíme na další túru. Varianty jsou dvě, buď Teuernlock poblíž Ainecku nebo Vierteleck, na který jsme šli loni a zabloudili jinam. Nakonec volba padá na Vierteleck. Jedeme tedy opět na známé parkovišťátko u Twengu a vyrážíme po lesní cestě nahoru. Se sněhem je to opět bída, na cestě je ho jen tak tak, v lesních úsecích téměř žádný. Sveřepě se držím trasy podle GPS, což nám trochu komplikuje orientaci, jelikož stopa je asi z důvodu nedostatku sněhu prošlápnutá trochu jinudy než odpovídá mapě. Nakonec se ale na výstupovou trasu dostáváme a po nepříjemném strmém úseku lesem následuje celkem pohodový a orientačně nenáročný terén až na vrchol. Nahoře fičí a je pěkná zima, takže balíme pásy a rychle zpátky dolů. Až po hranici lesa je sjezd docela fajn, chvílemi je to i pulvererlebnis. Pak následuje kousek strmé pakárny lesem a sjezd zakončujeme několika kilometry cik-cak po lesní cestě. I přes ne zcela optimistický začátek to byl pěkný výlet.

Pondělí 24.1.

Po dvou dnech jasného a slunečného počasí máme dnes zataženo a sněží. Dole v údolí jen tak symbolicky, na horách o něco víc. Na túru by to dneska asi moc nebylo, protože viditelnost je chvílemi mizerná, ale nám to až tak nevadí, jelikož máme stejně v plánu strávit den na sjezdovkách na Ainecku. Na tu bídu se sněhem, která tu letos všeobecně panuje, jsou sjezdovky v perfektním stavu. Není to až tak ledové a ta trocha dnešního prašanu to výrazně vylepšuje. Hlavně to vše ale vlepšuje to vejce, co loni postavili na vrchol Ainecku. V tom větru a mrazu v něm člověk totiž vždy krásně rozmrzne a tak se ta sibiř venku dá vydržet. I tak je ale potřeba načerpat někde ztracené teplo, takže jdeme večer do sauny, kde výrazně snižujeme věkový průměr.

Úterý 25.1.

Dneska nám počasí trochu míchá kartami. Původně jsme chtěli jít z Zederhausu na Labspitz, ale vrcholky na sever od nás trčí v mlze, zatímco na jihu je celkem hezky, takže volíme alternativní vrchol Schwarzwand. Výchozí bod je v údolí Bundschuh poblíž hutnického muzea s vysokou pecí. Moc pěkné údolí to je, v létě na kolo by to byla krása... Sněhu je tu o trochu víc než bylo ve stejné výšce jinde, takže nemáme v dolních partiích problémy se šutry. O kus dál v lese ale jsou stejně místa, kde místo po sněhu stoupáme po šiškách. Na hranici lesa leží pěkný almík a protože mám žízeň, chci se napít z dřevěného žlabu kam je svedená voda z pramene. Jenže pod sněhem je dutina a já se propadám do bahna. Po očistě od nejhoršího pokračujeme dál bez pití, čert vem pramen! Vrcholové partie připomínají Nízké Tatry, nejsou to žádné skalnaté rozeklané vrcholy, ale oblé holé kopce, do kterých se ze stran zařezávají strmější skalnaté kotle. Na pohled to dost klame, takže to už v jednu chvíli chceme otočit, protože to vypadá, že bychom museli několikrát sundavat a nandavat pásy. Ale realita je jiná, stoupáme bez sjezdů až na hřeben a posléze k vrcholu, který je označen mohylou, jinak by totiž nebylo jasné, kde vlastně přesně nejvyšší místo je. Sjezd dolů je víceméně po stejné trase jako výstup, jen těsně nad hranicí lesa si vychutnáváme pěkný strmější úsek prašanem, který jsme při výstupu obcházeli vpravo. Zbytek sjezdu už je po lesní cestě s relativním dostatkem sněhu.


Středa 26.1.

Dnes jsme měli odpočinkový a přejížděcí den. Ráno jsme sbalili věci, užili si ještě chvíli hořícího krbu a v poledne jsme se s Frau Moser rozloučili. Potom následovala vyhlídková jízda alpami, při které jsme projížděli nebo aspoň z dálky viděli spoustu známých lyžařských středisek. Museli jsme ale přiznat, že Lungau je stejně nejhezčí. Do Westendorfu jsme dorazili kolem třetí, dali si jedno pivko a pak se šli projít po městečku. Je to tu úplně jiné než v Tamswegu, který je obyčejným městečkem v horách, kde žijí a pracují lidé a turismus je doplňková záležitost. Tady ve Westendorfu je každý dům zároveň penzion nebo jiný druh ubytování a lyžování je to hlavní, čím to tu žije. Uvidíme, co bude zítra. Napadlo tu totiž docela dost nového sněhu, což je dobře, ale zase nebudou prošlápnuté stopy, což dobře není.

Čtvrtek 27.1.

Předpověď počasí slibovala na dnešek jasno, ale bohužel zůstalo jen u slibů. Ráno je zataženo a vrcholky jsou v mlze. Přemýšlím, kam se vydat, protože jednak bude kulový vidět a jednak nebudou po včerejším sněžení asi moc prošlápnuté stopy. Volím nakonec Kelchsau, odkud se dá jít různými směry. Původní myšlenka jít na Ramkarkopf padá s tím, že není stopa. Alternativa na Bambergerhutte taky padá, protože za mlhy by to tam stejně za moc nestálo. Takže se vracíme k mýtnici, ctyři eura v pytli, a že teda půjdeme na Lodron. Vyrážíme z parkoviště u mýtnice po jakési stopě. Ta ovšem končí u prvního lesa. Scheisse! Zpátky na parkoviště.. co teď? Hle, na druhou stranu vede taky stopa, tak tedy zkoušíme tu. Podle mapy asi vede na Schweigberghorn, horu mlčení. Taky že jo, stoupáme v mlze a v mokrém sněhu strmě vzhůru bez jediného slova. Vidět není nic, ale stopa pokračuje. Těším se, že budeme míjet nějaký alm, kde bude studánka, u které se napiju a spadnu do bláta. Alm jo, studánka ne. Tak tedy aspoň trochu doplňujeme tekutiny čajem z termosky a pokračujeme. Nad hranicí lesa to vypadá nadějně, že by se mohlo trochu vyjasnit a ta proklatá mlha mohla jít dopryč. Potkáváme několik lidí, kteří si evidentně užívají příjemný sjezd ve skoroprašanu. Prima, to nás čeká taky :-). Jenže mlha se nevzdává a vrhol stále nevidíme, i když chybí pouhých 100 výškových metrů. Spíš houstne, takže posledních pár desítek výškovým metrů po straně strmého žebra je fakt nepříjemných. Nevidíme nic a nový sníh na starém moc nedrží a ujíždí po dobře 40st. svahu kamsi do mléka. Když vidím vrcholový kříž, ulevuje se mi. Snad se ta zkurvená mlha zvedne a bude líp. Během té asi půlhodinky, co se mrcasíme nahoře, se počasí opravdu zlepšuje. Ukazuje se i modrá obloha a slunce, nicméně do okolí nevidíme lautr nic. Po chvíli ale i tohle představení končí a nastupuje mlha ještě hustší než předtím, viditelnost tak 5m. Chvíli vyčkáváme, ale pak se vydáváme dolů. Sestupujeme těsně podél výstupové stopy s trochu staženým zadkem, abychom někam nespadli. Naštěstí nepříjemných je zas jen těch 100 výškových metrů, pak se terén rovná a zbytek sjezdu už je v pohodě. Smůla je, že z hory s dokonalým kruhovým rozhledem jsme viděli jen vrcholový kříž a z pěkného sjezdu nebylo taky vůbec nic. V dolních partiích sjezdu je to nejprve v hlubokém sněhu sranda, posléze jak se sníh stává morkým a těžkým je to zápas. Vytáhnout lyže zpod 40cm mokrého sněhu je pěkná dřina. Ale i tak to bylo fajn. Nemůžou být každý den dokonalé podmínky a azuro, tohle počasí taky k tůrám na lyžích patří.


Pátek 28.1.

Dneska se konečně naplňuje předpověď počasí. Je jasno a jen sem a tam se válejí chuchvalce mlhy. Opět jedeme do Kelchsau, opět strkám lístek za 4 Eura do závory u mýtnice a opět stoupáme kluzkou silnicí ke Gasthofu Wegscheid. Je mínus deset. Vycházíme kolem desáté po známé stopě. Sněhu je tady dost, že i bez toho nově připadlého by se tu túra podniknout dala. Po nepříliš vydařené noci to ale moc nestoupá a občas se mi pletou nohy. Snad to bude nahoře lepší. Myslel jsem, že si u Bambergerhuette zalezeme někam na sluníčko a odpočineme, ale skutečnost je jiná, ono totiž dost silně fičí. Takže zalézáme dovnitř na čaj, abychom se trochu ohřáli. Stařičký ovčák, který nás přišel přivítat a očuchat, taky toužebně kouká na dveře, tak ho pouštím dovnitř. Za chvíli pokračujeme ve stoupání na Schafsiedel. Stopa je chvílemi úplně zavátá, ale cestu bych si měl pamatovat z před sedmi lety, kdy jsme tu s klukama byli poprvé. Některé partie si vybavuju velmi dobře, jiné naopak v paměti zcela chybí. Ale místo, kde Kiwi ohlásil, že dál nejde, jsem si vybavil hned. Na vrcholu se potkáváme s jinou dvojicí, jeden z chlapíků mi silně připomíná Milánka, zž na to, že je ročník 1970 (což se dovídám podle toho, že vrcholový kříž byl vztyčen téhož roku a on to komentuje). Moc dlouho se v tom větru na vrcholu nezdržujeme a vydáváme se směrem dolů. Nového sněhu je opravdu hodně a navíc je místy utažený větrem, takže sjezd je docela těžký. Jsou místa, kde se kus pěkné vlásenky dá vykoužit, ale pak jsou jiná, kde si připadám jako paní radová. Několikrát padám na hubu, protože mi lyže mizí kamsi do hloubi sněhu a vázání nevydrží tu setrvačnou sílu těla. Nejhorší úsek je asi sjezd od jezera k Manzenkaralmu, kde je díky větru sněhu ještě dvakrát tolik a nedá se v tom zatočit. Od hranice lesa jedeme dolů po zimní cestě a potkáváme lidi, kteří šlapou na Bamberger. Tam bude o víkendu pěkně narváno.