Středa 7.3.

Vyjíždíme asi v půl jedné a letos se nevracíme pro nic. Cesta tentokráte přes Německo je bez problémů, jen po sjezdu do Innsbrucku smrdí zadní brzdy. Asi ty nové destičky. On je to kopec jako blázen, že i se zařazenou dvojkou musí člověk brzdit o 106. Bydlení v Ellbogenu jsme našli bez problému, máme pro sebe nádherný velký a prosklený půdní byt. Ale moc se nekocháme a hnedle vyrážíme na túru, než slunce udělá ze sněhu kaši. Cílem je Morgenkogel. K výchozímu bodu se musíme z Ellbogenu vyšplhat po úzkých křivolakých silničkách do výšky 1300m. Tam je parkoviště, jenže ouha, placené. A my nemáme ani minci. Do háje. No tak zpátky do auta a po silničkách zas cik cak dolů. Naštěstí asi v půlce je venku babka a na mojí prosbu ochotně pětieurovou bankovku rozměňuje. Paráda, jeden problém je vyřešen. Z parkoviště veda stopa, ale jinam než bych čekal. No co, ono se to asi nějak stočí. Houby, stopa vede jinam, pod jižní svahy Morgenkogelu, kam se mi už v této pokročilé hodině nechce. Navíc přecházíme solidním laviništěm, které smetlo pěkný kousek lesa. Asi to otočíme.. Naštěstí potkáváme staršího strejdu, který nám rakouskou sedláčtinou radí, že je to v pohodě, že můžeme vpravo na nějaké jiné kopce kde to není jižní orientace. Tak znovu otáčíme a pokračujeme. V noci napadlo asi 15cm sněhu a ve stínu je to krásný prašan. Kousek za jakousi nádražáckou chatou (jo, fakt říkal Eisenbahnhutte...) se údolí rozevírá do krásného muldovitého terénu, který mi přesně sedne. Šplháme až na vrchol Kreuzjochl ve výšce asi 2660m. Je nádherný rozhled, na západě vidíme až ledovec Hintertux. Sjezd je báječný, snad nejlepší prašanový jaký jsem zažil. Prašan totiž není moc hluboký a pod ním je tvrdý podklad, takže se jede celkem lehce. Dole pak je to už je na slunci kašoidní, ale to vůbec nevadí, ty dvě třetiny nahoře byly skvělé a bohatě ten zmatený začátek a rozměklý spodek vynahradily..

Čtvrtek 8.3.

Dneska se počasí pokazilo, hory trčí v mlze a drobně sněží. Jelikož jsme se chtěli stejně jet podívat do Innsbrucku, tak k tomu využíváme dnešního horšího počasí. Zítra by mělo být zase líp a vyrazíme na další túru. Pochodili jsme po městě, koupil jsem si kalhoty a odpoledne jsme šli do sauny a bazénu v olympijské vesnici, která nyní spíš připomíná sídliště Rochlice ;-).

Pátek 9.3.

Ráno je pořád zataženo a posněhává. Viditelnost nic moc. Předpověď počasí ale stále sveřepě tvrdí, že bude jasno. No, ono i kdyby nebylo, tak na túru jdeme, přinejhorším skončíme na Meissnerhausu. Dnešním cílem má totiž být Morgenkogel, přesně ten kopec, na který jsme se netrefili předevčírem. Ale nebudeme se pokoušet najít výchozí bod v Oberellbogenu, nýbrž zahájíme výstup v Muhltalu, což je o dobrých 250m níž. Ale nemusíme nic hledat a je tam parkoviště. Stoupání k chatě Meissnerhaus je po lesní cestě úzkým, ale pěkným údolím, a pěkně zostra. No někde ty výškové metry nasbírat musíme. U chaty ale potřebujeme odbočit vpravo, jenže stopy víceméně žádné. V noci totiž nasněžilo zase pár cenťáků prašanu. Našli jsme sice stopu od sněžnic, ale ta vede hustníkem kolmo na vrstevnice a pro nás je celkem neschůdná. Naštěstí o kousek dál je stará stopa, nejspíš jen od jediného lyžaře, ale i tak jí berem. Stoupáme velmi strmě nejprve hustým smrkovým lesem, kde jedna otočka stíhá druhou. Jelikož je to prašan, tak sníh ujíždí a dává nám to zabrat. Pak les řídne, místo smrků jsou najednou nádherné mohutné sosny a terén se trochu narovnává. Tady je nového sněhu víc, takže stopa mizí a jdeme jen podle mapy. Počasí se definitivně spravilo, je polojasno a frišno, sem tam se válejí kolem kopců mraky. Dostáváme se na hřebínek asi ve 2100m, kde je tyčové značení, takže nemáme problém s orientací. A taky vidíme kříž na našem dnešním cíli. K němu ale ještě kus cesty zbývá, nejprve zase muldovitým terénem jako předevčírem, pak po postranním hřbetu, kde je málo sněhu a lezou šutry. Nahoře jsme po 4h (šipčičník dole hlásil 5,5h). Zatímco si dáváme sváču a rádlera, zavalil nás mrak a je vidět prd. Naštěstí jen na krátko, po chvíli se výhled zas otevírá a můžeme jet dolů. Nejhořejší část je měkká a šutrovitá, to musíme přetrpět. Zato pak přichází opět špicovej prašánek až téměř dolů k chatě. Nádherný sjezd. A nakonec ani ten strmý kus v lese není tak špatný, jak při výstupu vypadal, díky novému sněhu se to v pohodě dá. Ještě se zastavujeme na chatě na pivko a pro razítko, povídáme si chvíli s holčinou z Mladé Boleslavi, která tam dělá paní správcové au pair, a pak zbývá sjezd po cestě k autu. Těžce získané metry jsou za pár minut v čudu :-). Dnešní túrka byla se svými 1550m převýšení asi nejdelší, kterou jsme kdy podnikli.

Sobota 10.3.

Dnešní túra začíná ve vesnici Navis, v bočním údolí jižně od Ellbogenu. Ve středu jsme byli na Kreuzjochlu, dneska na něj jdeme zas, jenže na jiný. Dnes je to Naviser Kreuzjochl, předtím to byl Pfoner Kreuzjochl. To jméno tu je něco jako u nás Černá nebo Lysá hora. Je sobota, takže nepočítám s tím, že budeme v horách skoro sami jako na minulých túrách, a nemýlím se. Parkoviště je v půl deváté z poloviny plné a šňůra lidí se šplhá nahoru. Bereme různé zkratky lesem, takže většinu z nich předbíháme a metry přibývají rychle. Míjíme Naviser huette, která je ale zavřená, takže žádné razítko nebude. Nad ní je ještě Stockl Alm, ale po ránu taky zavřený. Stopa se stáčí vpravo na jakýsi hřbet nebo žebro, aby se vyhnula lavinami prý často ohrožovanému kotli, nad kterým se tyčí kříž. Zdá se mi to hrozně blízko na to, aby to byl náš vrchol, a on taky není. Po strmém výstupu po onom žebru se ukazuje pravý vrchol ještě celkem dost daleko. Cesta k němu vede buď strmým kotlem cik cak nebo po docela úzkém hřebínku. Volím hřebínek, i když tuším, že dostat se na něj bude pakárna, je to šikmý vyfoukaný svah, na kterém to bude ujíždět. Ale ten kotel se mi prostě zdál zbytečně strmý. Hřebínek je metr široký a pak na každou stranu pěkný sešup dolů. Tak se tu raději moc nemrcasme a šup na vrchol. U kříže nikdo není, tak se tam fotíme, to jinak nejde. Ale pod ním je mrňavém prostoru hafo lidí, navíc je tu zima, takže vlčí pohoda bude asi někde níž. Pásy dolů a jedeme... Zase prašan a zase parádní svahy mezi muldami. Užíváme si to. Na jedné muldě svačíme a při pohledu na hodinky si říkám "co s načatým dnem?".. Je totiž teprve půl jedné a to mi přijde na sjezd trochu brzo. Vpravo vede nějaká stopa kamsi po muldách nahoru, tak ji zkusíme. Po chvíli se rozděluje, vlevo vede asi na Lizumer Reckner, vpravo je to varianta na náš známý Jochl. A nad námi je krásný hřeben, ze kterého spadají vysněžené žlaby pokračující nedotčenou plání až dolů k výstupové stopě. To je ono! V sedélku odbočujeme po králičí stopě vlevo po hřebení k těm žlabům. Na druhou stranu by se to zrovna moc jet nedalo, jsou tam asi tak čtyřmetrové převěje, takže se držíme od kraje v uctivé vzdálenosti. Žlab je zpočátku docela strmý a tak ještě raději vykopu sondu a prozkoumám stabilitu sněhu. Drží to ale fest, není třeba se obávat. Takže jedeme krásnou vlásenkou dolů. A pokračujeme dál jednotlivými muldami až na Klammalm. Držíme se trasy, kterou jede dolů většina, ale děláme chybu, protože zespodu je posléze vidět, že kdybychom se drželi víc vlevo u výstupové stopy, užili bychom si ještě docela dlouhý, pěkný a čistý sjezd. Zatímco naše trasa už je přece jen dost rozježděná. Od Klammalmu jedeme po cestě, která je místy po vrstevnici. Nic moc, protože na soupaž jsou skialpové hole moc krátké. Pak ale stopy části lidí mizí ze svahu vlevo do údolí. Chvíli o tom přemýšlíme a pak se tam vrháme taky. Prima firnový sjezdík na závěr. Pak už jen asi dva kiláčky podél potoka a jsme u auta. Jsou ani ne tři hodiny odpoledne. Báječná túra to byla.