Neděle 26.8.

Z domova vyjíždíme v pět ráno, počítám s deseti hodinami cesty. Jsem před odjezdem ještě nervnější než jindy, jak se nám teď doma podělávala jedna věc za druhou, tak se snažím všechno zabezpečit, aby nás tu po příjezdu nečekalo zas nějaké nepříjemné překvapení. Navíc na dva týdny jsme z baráku ještě nejeli. Škoda, že nejsme větší kamarádi se sousedy... Cílem naší cesty je Sexten v severní části Dolomit. Jedeme známou trasou přes Mnichov do Innsbrucku a pak po normálnich silnicích až do Sextenu. Žádná dálnice, což je v horách mnohem záživnější, ale na italské straně se to pak už dost vleče. Kus za Innsbruckem jsme měli takové zpestření, když se uprostřed úzkého údolí najednou objevila v našem pruhu na silnici zábrana a značka zákaz vjezdu. Ani otočit by se tam nedalo. Auta před námi to po chvíli váhání objela a pokračovala. My tedy také. Nic tam nakonec nebylo, jen asi 200m úsek se semafory. U nás bych se něčemu takovému nedivil, ale v Rakousku mě takový šlendrián překvapil. Počasí po celou cestu nic moc, vygradovalo to ale až za Brennerem silným deštěm, který posypal vrcholky hor sněhem. Bylo to tedy opačně, než je obvyklé, a sice že za hlavním alpským hřebenem na jih se počasí obvykle láme k lepšímu.

Pondělí 27.8.

Jako aklimatizační akci jsme zvolili kolo. Počasí se umoudřilo a je jasno, i když ráno vyjíždíme nabalení jako pumpy, protože je pouhých 6 stupňů. Čeká nás ale několikakilometrové stoupání až do výšky 2400m, takže předpokládám, že se zahřejeme. Šplháme cik cak nejprve po úzkých asfaltkách a později lesních cestách strmými svahy vzhůru. Nad námi jezdí velká lanovka, kolem nás občas projede nějaký traktor. Teprve od konečné lanovky ve 2050m začíná správný trail, bohužel to trochu kazí velké množství pěších, kteří jsou občas i poměrně natvrdlí. Těsně pod Silianhutte zanecháváme kola a jdeme na pivo. Sjezd na druhou stranu hřebene je solidní békárna, ani za nic bych ho nechtěl jet nahoru. Brzdy smrdí jako ďas a ještě musí člověk dávat pozor, aby netrefil krávu. Zpět do Sextenu se vracíme po Drávské cyklostezce přes Innichen. Délka dnešní trasy byla necelých 50km, avšak s 1700m převýšením.

Úterý 28.8.

Dnešní plán byl vyšplhat k chatě Drei Zinnen hutte, a pak podle času, sil a chuti dát ferratu Paternkoffel. To nám bohužel zhatil fakt, že nám chyběl jeden ferratový set. Měl jsem za to, že v pytlíkách se sedáky máme i brzdy a ona tam byla jen jedna. Museli jsme tedy ráno druhou dost draho dokoupit a to nás zdrželo. Jeli jsme tedy do Fischleinboden, kde jsme na parkovišti nechali auto a začali šplhat k rifugio Comici s úmyslem projít pak ferratu Strada degli Alpini. Spolu s námi šplhalo nahoru spousta lidí, i rozličných klátivých staříků. Na chatu jsme došli úplně mokří a vyprahlí, takže pivo jen zasyčelo. Co na tom, že bylo pětkrát dražší než na Baště. Chutnalo skvěle a kafe taky. Kousek dál od chaty jsme pak posvačili. K nástupu na ferratu jsme museli ještě pokračovat ve stoupání stezkou v suťovém poli a pak odbočiit vlevo směrem na Elferkoffel, jehož západní stěnou ferrata prochází. První část vedla po vystřílené galerii zajištěné většinou ocelovým lanem beze změn výšky. Procházeli jsme i jedním z nejčastěji focených míst v Dolomitech - hlubokým zářezem s převislými galeriemi. Posléze se terén změnil a až do Elferscharte jsme pokračovali po stezce suťovými poli. Až sem nebyla v podstatě ferratová brzda potřeba. Stezka byla sice v první polovině zajištěná, ale spíš jen aby se člověk mohl tu a tam podržet. Z Elferscharte jsme původně chtěli sestoupit, ale pak jsme se rozhodli jít se podívat ještě kus dál směrem na Sentinellascharte. Tam teprve začala skutečná ferrata. Respektive začátek nebyl nic moc, zase suťový traverz, ale těžší a místy nezajištěný i na místech, kde by zajištěný být mohl. Pak ale přišly žebříky, dřevěné lávky a další rozličné vzdušné pasáže, kde jsme vesměs předváděli ekvilibristiku na železném laně. Sestup jsme zahájili na rozcestí cesty 101 k Sentinellascharte a ke Klettersteigu Rotwandspitze. Nejdřív po ujíždějícím strmém štěrkovém poli a pak po stezkách jsme museli na docela krátkém úseku sestoupit 1200 výškových metrů k parkovišti. To bylo dost brutální. Zlaté skialpy, kde člověk nahoru taky překonává tisícimetrová převýšení, ale dolů, dolů se veze....

Středa 29.8.

Po včerejším náročném dni jsme si dneska naordinovali "odpočinek" na kole. Ono to ani jinak nešlo, protože při chůzi stehna bolely jako blázen, zatímco na kole to docela šlo. Našel jsem v průvodci okruh asi 70km přes sedlo Platzwiese a Durrensteinhutte ve výšce 2040m. Ráno jsme vyjeli po cyklostezce směr Innichen, ale asi v polovině cesty nás zlákal ukazatel vlevo do kopce k "wildbad". Místo k jezeru na koupání jsme ale přijeli k ruině jakéhosi lázeňského veledomu. Koupání žádné, jen jakýsi léčivý pramen. Lesními cestami a posléze sjezdovkami plnými krav jsme sjeli do Innichenu. Na místním nádraží, kam zajíždějí vlaky z italské i rakouské strany, bylo cyklistické boží dopuštění. Všude byly desítky až možná stovky kol, všechna stejná, nějaká mobilní půjčovna nebo co. Každopádně lidí mnohem míň než kol. Možná ještě nepřijely ty správné vlaky. My jsme poté pokračovali do Toblachu a Niederdorfu, kde odbočuje cesta vlevo do údolí Prags až do Bruckele. Tam silnice končí velkým parkovištěm. Dál do sedla pokračuje mýtná silnice, která už byla v době našeho příjezdu směrem nahoru uzavřená, takže jsme jeli za nulového provozu. Stoupání bylo celkem mírné a stejnoměrné, takže se jelo dobře, bolavé nohy byly zapomenuty a za půl hoďky jsme byli u Durrensteinhutte. Krásná krajina okolo jako by se sem nehodila. Louky, pastviny, borové lesíky. Okolo samé ostré vápencové jehly a tady najednou kousek zvlněné krajiny. Dali jsme si pivo a svačinu a vrhli se na sjezd mezi krávami na druhou stranu sedla. Cesta byla šotolinová, ve spodní části se zbytky asfaltu. Vypadalo to na starou vojenskou silnici. Podél hlavní silnice z Cortiny jsme se po nově budované cyklostezce vrátili do Toblachu a přes Innichen do Sextenu. Převýšení bylo asi 1300m.

Čtvrtek 30.8.

Myslet si, že dneska už stehna bolet nebudou, bylo dost naivní. Naopak. Včera mi sedání na záchodovou mísu problém nedělalo, zatímco dneska ano. Přesto jsme se drželi plánu a vyrazili pod Drei Zinnen. Popojeli jsme autem na parkoviště Innerfeld, odkud jezdí za tři eura pendlbus skoro až k chatě Dreischusterhuette. Z výšky 1500m ale už musíme po svých. Nejprve jdeme téměř po rovině do uzávěru údolí, ale potom začínáme strmě stoupat vzhůru. Nějak těch 900 výškových metrů nabrat musíme. Je dost dusno, takže jsme za chvíli úplně mokří. Výška přibývá a říkáme si, že už bychom měli tu chatu vidět. Ale kdepak, ani v nejvyšším místě výstupu není vidět. Je totiž schovaná až v dalším sedélku a není vidět. Zato slavné Deei Zinnen jsou vidět dobře a konečně působí správným majestátným dojmem. Na chatě si dáváme pivo a kávu, ale abychom mohli být venku, navlékáme na sebe všechno co máme. Je tu hodně lidí, daň za snadnou dostupnost přes Auronzohuette. Po chvíli přemýšlení co dál vyrážíme na ferratu Paternkoffel. Šplháme vzhůru nejprve tunely se skalními okny, později bez nich. Čelovky se opravdu hodí. V horní části tunelů je dřevěné schodiště strmější než v nějaké hradní věži. Pak vylézáme skalním oknem zas na světlo a po lanech šplháme do Gamsscharte. Tady by měla být sestupová cesta na Lavaredohuette, ale jsme trochý zmatení. Nakonec se ukazuje, že musíme jakýmsi nezajištěným žlabem. Máme dost naspěch, protože se kazí počasí, začíná bouřit, a taky nám v 5 jede autobus. Sestup je náročný, nejprve suťovým žlabem, pak po nezajištěných, ale naštěstí rozumně schůdných galeriích do jakéhosi sedélka a nakonec po zajištěném úseku (díky bohu...) do sedla Paternsattel. Během sestupu na rifugio Auronzo začíná pršet. Autobus jede přesně jak má a za 6 Euro nás dopravil do Toblachu, kde jsme přestoupili a za 1,5Eura se svezli zpátky k parkovišti. To vše již v dešti. Takže nám počasí vyšlo perfektně. V tunelech jsem zkoušel natočit kousek videa.

Pátek 31.8.

Lejt začalo včera odpoledne a vydrželo to celou noc i celý dnešní den. Kola jsem ráno nakládal v takovém lijáku, že po naložení jsem se musel jít převlíct. Čekal nás totiž přejezd do San Martino di Castrozza, který představoval asi 200km a celkem 7 průsmyků - Kreuzbergpass, Passo del Zovo, Passo Tre Crocci, Passo Giau, Passo Vale a Passo Rolle. Nejkrásnější a taky nejvyšší byl Passo Giau, který by z Cortiny byl hezký na kole. Z druhého směru, z toho kde se podle nápisů na silnici jezdí Giro, bych to naopak nechtěl jet ani za nic. I Passo Vale a Rolle byly hezké. Uvidíme, jestli počasí dovolí se na ně na kole podívat. San Martino je tak trochu snobské středisko, hlavně zimní. Takový italský Špindl. Pustertal působil příjemnějším dojmem, snad možná i proto, že jsme se tam s každým domluvili.

Sobota 1.9.

Ráno nás přivítalo stejné počasí jako včera. Zataženo, zima, mlha, déšť. Nežli sedět v penzáči, tak jsme se raději vypravili do 140km vzdálených Benátek. Cesta tam mi připomínala, jak jsme před několika lety byli v Černé Hoře a sjížděli z Durmitoru dolů k Podgorici a k moři. Těsně před mostem do Benátek nás nějací chlapíci nahnali na velké parkoviště San Giuliano a odtud jsme jeli hydrobusem za 14Eur zpáteční jízdenka pro jednoho. Tedy malou lodí, kterých brázdí okolí města a město samotné desítky, organizované jako jsou v jiných městech autobusy do sítě různých linek. Po městě jsme se motali celkem 3 hodiny, přičemž ani tady na nás déšť nezapomněl a zalil nám hlavy. Zajímavý byl pohled na celé město ze 60m výšky jakési věže, kam jsme se vyvezli výtahem podívat. Některá zákoutí stranou turistického zájmu byla hezká, ale jinak na přeplněných uličkách plných lidí a krámků s nesmysly neshledávám nic zajímavého. Myslím, že by zajímavější byly "obyčejnější" části města jako přístav, nádraží a tak. Jenže ono není sranda se motat v těch uličkách. Když jsme se pak vraceli ke "stanici" našeho hydrobusu, byla navigace v mém telefonu k nezaplacení. Orientace v těch uličkách a kanálech, které jsou si podobné jako vejce vejci, je totiž dost složitá. O zpestření se postarala porucha hydrobusu, takže jsme čučeli na zastávce další hodinu.

Neděle 2.9.

Ráno bylo opět zataženo a trochu pršelo. Během dopoledne ale přestalo a trochu se i oblačnost protrhala, tak jsme vyrazili se aspoň projít na Passo Rolle. Nakonec se z toho vyklubala pěkná túrka, protože se počasí umoudřilo postupně až do polojasna a mlha se zvedla. Ještě když jsme vycházeli ze sedla na hřeben Cavallazza, nebylo vidět téměř nic a byla zima, ale už u chaty Rifugio Colbricon jsme seděli venku na slunci. Protože se zvedla mlha, rozhodli jsme se ještě vyšlápnout po nově vyznačeném sentiero attrezato 349 do forcella Colbricon a forcella Ceremana. Šlapali jsme zcela sami velmi zvláštní oblastí skalních plató, které se do Dolomitů vůbec nehodí. Snad proto, že nemají s vápencem pranic společného, neb jsou z vyvřelých hornin. Zpátky k jezeru Colbricon jsme se vrátili po druhé straně stejnojmenné hory, přičemž část sestupu byla nepříjemně strmá prostředkem jakési sjezdovky. Od jezera zpět do sedla jsme se vraceli po cestě 348, která by byla docela pěkným singletrackem. Je totiž upravená pro zásobování chaty traktůrkem, takže je trochu širší, než singly bývají, ale jinak si myslím, že by měla správné flow.

Pondělí 3.9.

Dnes ráno ani nepršelo, ani nebylo zataženo, ani nebylo jasno. Težko říct, jak vlastně bylo. Nejlíp to asi vystihuje výraz "silný opar s malou dohledností". Vyrazili jsme poměrně brzo na lanovku, která nás za 17,5 Eura vyvezla na okraj krasové plošiny Pale di San Martino. Nahoře bylo šedivo a fičel ledový vítr, takže dost dlouho jsem na sobě měl skoro všechno oblečení. Hned kousek od lanovky jsme si dali razítka na krásné chatě rifugio Rosetta a pak se vydali po cestě 715 směrem na rifugio Pradidali. Překvápkem pro mne bylo, že cesta od chaty začala v nekonečných točkách klesat zpět dolů do údolí. Točky sice na mapě byly, ale že budou dolů jsem nějak nečekal. Došlo mi to, až když jsem si všiml, že rifugio Pradidali leží o 300 metrů níž než Rosetta. Posléze se cesta stočila do traverzu a objevila se i ocelová lana. Poslušně jsme nasadili výzbroj, ale bylo nám pak do smíchu, protože skupina jakýchsi italských důchodců-aspirantů se tam za námi drápala bez jakéhokoliv vybavení a ještě s holemi v ruce. To asi aby náhodou neměli zbytečně moc volné ruce. V sedle passo di Ball odbočovala po suti a později strmých skalních plotnách zajištěná cesta 714. Podle mapy to měla ta, kterou jsem se chtěl vracet. Dostali jsme nápad jít obráceně, ale jak jsme tak šplhali ujíždějící sutí, zdál se mi ten nápad čím dál tím blbější. Lezli bychom lehčí cestou nahoru a těžší (Porton) dolů a pak taky počasí se opět podělalo. Kolem nás se všude válely temné mraky a déšť vypadal na spadnutí. Po chvíli váhání jsme se vrátili do sedla a sešli k chatě Pradidali. Právě včas, protože začalo pršet. Tím pro dnešek padla varianta "ferrata" už jen kvůli času, o počasí nemluvě. Po dešti jsme se vydali druhou, delší, cestou 709 zpátky na Rosettu. Nebyla to sice ferrata, ale i tak jsme kousky šplhali a bylo to zajímavou krajinou. Něco mezi pouští a povrchem měsíce. Jednobarevné šedobílé krasové plató bez jakéhokoliv života plné závrtů, puklin a různě velkých propastí. Dost těžko by se tam orientovalo nebýt celkem dobře vyznačených stezek. Ve čtyři jsme pak jeli zpátky dolů se stejnou skupinou jako nahoru vedenou italskou horalkou typu "zezadu lyceum, zepředu muzeum".

Úterý 4.9.

V noci opět leje, takže ráno nakládáme věci do auta opět v dešti. Zřejmě se nad jižní částí alp usídlila tlaková níže, což je situace stabilní a proto prcháme za lepším počasím na sever. Konkrétně mezi zlátnoucí vinice Pálavy. Ubytovali jsme se ve Strachotíně, stejně jako před čtyřmi roky, akorát na druhé straně vsi.

Středa 5.9.

Okruh na kole, který jsme dnes podnikli, byl dost podobný tomu, který jsme jeli jak první při naší předchozí návštěvě těchto krajů. Pouzdřany, Ivaň, Pasohlávky, Dolní Dunajovice, Novosedly, Nový Přerov, Mikulov, Klentnice, Perná. Podařilo se nám najít sem tam nějakou stezku i mezi vinicemi, část jsme jeli po silnici a část po cyklostezce dálničního typu. V Mikulově jsme znovu obdivovali nádherná zákoutí provensálského typu a při návratu jsme se mohli kochat večerním nízkým sluncem ozářenou Pálavou. Příjemné je, že tu v každé pivnici točí Svijánky...

Čtvrtek 6.9.

Dmeska jsme si dali od kola odpočinek a vydali se autobusem a vlakem do Znojma. Chteli jsme se podívat hlavně do znojemského podzemí, které je proslulé svojí rozlohou. Pravda, rozlehlé bylo, ale jinak zas nebylo nic světoborného. Kutnohorské doly nemo mělnická studna byly lepší. Cestou zpátky jsme se ještě zastavili v Mikulově na zámku, kde mají v obrovském sklepě nějvětší sud na víno ve střední Evropě.

Pátek 7.9.

Ráno jsme se rozhodli, že se ještě cestou domů zastavíme na Kvíčale. Přišlo mi zbytečné trávit ještě jednu noc na Moravě a jet pak v sobotu dopoledne, když bychom mohli přejet už dneska večer po výletě. Ušetříme čas i peníze. Takže jsme si udělali okruh na kole mezi vinicemi ze Strachotína na druhou stranu, tedy na severovýchod. V podstatě by se dalo říct, že kolem Hustopečí. Vymyslel jsem pěknou trasu po cestách a silničkách uprostřed meruňkových sadů, vinic a dubových lesů. V jednom místě, kdy jsme jeli po hřebeni pokrytém dubovým lesem, do stran se nám naskýtal pohled na nekonečné vinice, a najednou se objevil velký osamělý dům s červnými taškami na poměrně ploché střeše, jsem si připadal najednou jako v Luberonu.