Čtvrtek 20.2.

Na rozdil od předchozích roků jsme letos změnili taktiku co se skialpového výletu do Alp týče. Místo bydlení v nějakém apartmánu dole v údolí jsme se rozhodli pro tři dny na chatě Lizumerhütte. Počasí sice neslibovalo nic dobrého, ale bydlení bylo jednou zamluveno a tak se jet prostě muselo. Vyjížděli jsme o dost později než jindy, až v půl páté, a před polednem jsme byli na parkovišti Lager Walchen v údolí Wattental. Bylo tam živo, protože je to vstupní bod do vojenského prostoru. Režim ale byl pohodový. Prošli jsme kolem závory, kde nám blikavá světýlka na mapě ukazovala oblasti, kde se právě střílí, a usměvavý vojáček základní služby sedící u rozcestí nás jen upozozornil, že se tam ještě trochu střílet bude. Šli jsme po stopě a taky ukazatelích na chatu. Nad hranicí lesa se ukázalo, že jdeme asi trochu blbě a skupina před námi, která stopu prošlapávala, to otočila. Šli jsme totiž po letní cestě. Nevadí, máme GPS, cestu nějak najdeme. Chatu jsme vlastně většinu doby viděli, ale nebylo jasné, jak se k ní přes strmé zářezy dostat. Museli jsme ještě nastoupat nějaké metry, abychom nepřehledný terén obešli. K chatě jsme pak sjeli nějakých 100 výškových metrů dolů. Všude okolo bylo spousta vojenských objektů a i večer v hospodě bylo víc vojáčků záklaďáků než skialpinistů. Obklopeni armádou jsme měli pocit velikého bezpečí :-). Jediné mínus bych dal za vrtulníky, které dělaly celý den nepřetržitý kravál. Co se dnešního počasí týká, tak bylo zataženo řídkými mraky, ze kterých s různou intenzitou celou dobu sněžilo. Viditelnost se měnila od dobré až po mizernou.

Pátek 21.2.

Vojáci ubytovaní s námi na chatě měli v noci manévry, takže mezi čtvrtou a pátou jezdili po chatě jako motorové myši. Ne že by nějak hlasitě mluvili, ale v dřevěné chatě je slyšet všechno. Asi odjížděli, protože dneska už se nestřílelo a byl klid. Ráno bylo jasno a teplota mínus 17. Vyrazili jsme asi v devět jako třetí skupina směr Geier, ale druhou skupinu jsme předešli hned za chvilku. První dva hoši nám prošlapávali cestu až skoro na vrchol, nicméně zapíchli to o chvíli dřív, takže na vrcholu ve výšce asi 2850m jsme stanuli sami. Slunce i výstup nás zahřály a stoupali jsme jen nalehko, ale na vršku jsme se zas navlékli do teplého, neb tam bylo frišno. Pak jsme chvíli řešili co dál. Sjeli jsme do sedélka mez Geierem a Recknerem prozkoumat situaci. V původně vytyčeném směru na Kreuzjochl to šlo, takže jsme sjeli nejdřív prašanem a pak jedním nepříjemným namrzlým a strmým místem až na hřebínek táhnoucí se na Kreuzjochl. Soncna rumplovala a tak jsme dali sváču a plechovčičku. Otevřel se nám výhled na obrovskou a dost nepřehlednou oblast různých muld, hrbů, skalek a podobných dalších útvarů, ve kterých jsem se snažil zorientovat a najít, kudy jsme sjížděli loni na Klammalm. Nepovedlo se mi to, protože kromě stop od vojáků nebyly nikde sjezdové stopy. Nakonec jsme si sjeli jen horní partii hřebene a po výstupové stopě se vrátili kus zpátky. Pak jsme napojili na jinou stopu po vojácích, která vypadala, že určitě vede do sedla Klammjoch, kam jsme potřebovali. Opravdu tam vedla. Mezi tím mraky, které celou dobu byly všude v údolích kolem nás, vystoupaly výš a tím skončila slunečná část dne. Ne že bychom ho pak už vůbec neviděli, ale většinou jen prosvítalo přes mraky a byla nepříjemná difuze. Z Klammjochu jsme chtěli vyšplhat ještě o něco výš, abychom se dolů k chatě víc svezli, ale zrovna se mraky navalily tak, že bylo vidět úplný prd. Přesto jsme se dolů k chatě pěkně svezli. Míjeli jsme i docela dost dlouhý dvojkotvový vlek, na kterém se asi vojáci učí lyžovat.

Sobota 22.2.

Dnešní noc je klidná, žádné manévry. Ráno je ještě mrazivější než včera, mínus dvacet. Když jsme vstávali, tak bylo jasno, ale během snídaně (mimochodem velmi vydatné) nás zahalila mlha. Naštěstí se ale zas stáhla zpátky a v devět, odyž jsme nastupovali do stopy, bylo azuro. Ve stínu ale mráz pěkně štípal. Vydali jsme se východním směrem na horu Torspitze 2663m. Rychle to ubíhalo a za hodinu a půl jsme byli - úplně sami - na vrcholu. Rozhled byl nádherný do všech směrů. Nejvíc nás zaujal jakýsi almík pod námi, ke kterému vedlo pár pěkných vlásenek. Dlouho jsme neváhali a za stále jasného počasí jsme se vydali tím směrem. Parádní sjezd to byl, přesně takový, jaký má po té námaze být. Alm se jmenoval Vallrucklalm a ležel ve výšce 2136m. Dali jsme si plechovku a sváču a začali šplhat zas nahoru. Výstupová stopa vedla trochu jinudy než sjezd a díky tomu byl všude nedotčený prašan. Tomu se nedalo odolat a tak jsme si to z hřebene dali ještě jednou dolu k almu podél výstupové stopy. Zatímco jsme šplhali znovu vzhůru, tak se zatáhlo. Ale byla to vysoká oblačnost, přes kterou bylo pořád vidět slunce, žádné mlíko jako chvílemi včera. Vylezli jsme znovu až na vrchol Torspitze a pak jsme vesměs vpravo od výstupové stopy sjeli dolů k chatě. Já jsem to vzal ještě oklikou přes několik muld, abych mohl sjet přímo k chatě a ne mezi vojenské baráky, odkud se muselo kus po silnici (dá-li se to tak nazvat). Během sjezdu jsem se snažil zapamatovat si cestu k naší čtvrteční výstupové stopě od parkoviště. Zítra má už opravdu být hnusně, takže to bude potřeba.

Neděle 23.2.

Dneska ukazoval teploměr ráno jen mínus šestnáct. Asi proto, že nebylo jasno. Oblohu zakrývaly řídké mraky, ze kterých trochu sněžilo, ale zároveň byly vidět sluncem ozářené vrcholy okolních hor. Když jsme ale v půl deváté vyráželi, zhoustlo sněžení a dohlednost dost klesla. Šlapali jsme stejnou stopou jako včera na Torspitze a minuli jsme i napojení naší čtvrteční výstupové stopy, protože jsme měli čas a chtěli se ještě trochu svézt. Uvědomil jsem si, jaký je rozdíl mezi slovy viditelnost a dohlednost. Dohlednost nebyla totiž zas tak špatná, zato viditelnost hodně mizerná. Ve směru našeho sjezdu nebylo vidět nic než jednolitou bílou plochu. Nebylo poznat, kde to je z kopce, kde placka a kde naopak protisvah. A hlavně nebylo vidět, kde se která mulda láme prudce dolů dvoumetrovým prudkým srázem. Kličkovali jsme v tom jak slepci až na hranici lesa, mezi stromky to pak bylo lepší a kus sjezdu prašanem jsme si přecejen užili. Dolní partie už pak byly jen o tom dostat se rozježděným terénem dolů. Pár pěkných obloučků jsme si ještě užili na cestě podél potoka k parkovišti. Na sedmihodinovou cestu domů jsme vyjížděli v jedenáct, přesně podle plánu.