Středa 19.3.

Letošní skialpová dovolená v Alpách bude vlastně téměř jediná lyžařská akce zimní sezóny, pokud se o zimní sezóně vůbec dá mluvit. A jsem na to moc zvědav, protože sníh ve Stubaikách sice doufám je, ale předpověď teplot například pro Innsbruck je až 21°C, což je spíš na kolo ;-).

Nechtělo se mi jet vyloženě na noc, takže jsme se pěkně do tří ráno vyspali a vyjížděli až ve čtyři. Po necelých osmi hodinách jsme opět v Zirlu omylem najeli na dálnici (jako vždycky). Přemýšlel jsem, co s načatým dnem, protože díky teplému počasí bylo vždy odpoledne zvýšené lavinové nebezpečí. Nakonec jsme jeli do Kuhtai a vyšplhali jsme na z dřívějška známý Wetterkreuzkogel. Vybral jsem tu trasu jednak proto, že je po serverně orientovaných svazích a pak taky že je v širokém karu, kde když už by něco spadlo, tak daleko od stopy. Popadaných lavin tam bylo dost, ale poměrně malého rozsahu. Při výstupu nebylo díky větru ani moc horko a na vrcholu už fičelo tak, že byla vyloženě zima. Sjezd nepatřil k nejlepším, asi dva čistě severně orientované úseky byly celekm fajn, zbytek buď hrochoť nebo kaše. Ale jaká kaše! Byla hluboká tak, že jsem několikrát hodil tygra, protože mi zmizely lyže kamsi do hlubin sněhové břečky. Rozhodně to nebyl žádný firn. Cestou do penzionu v Inzingu jsme měli ještě jedno dobrodružství, když jsem se chtěl jet podívat do Fotschertalu, jestli je tam sjízdná silnice. Byla, ale byly v ní koleje, ze kterých když jsem vyjel, tak jsem skončil s břichem auta na sněhu a levým předním kolem v pankejtu. Zachránila nás lavinová lopatka, kterou jsem nakonec po značném úsilí a neúspěšných pokusech jiného typu auto podkopal a uvolnil.

Čtvrtek 20.3.

Pátek 21.3.

Sobota 22.3.

Dnešní ráno by mohlo být zas jak přes kopírák k tomu včerejšímu, ane není tomu tak. Vyspali jsme se mizerně a ráno se nám vůbec nic nechce. Takže ráno vyrážíme později. Cílem je tentokrát Lusens, což je několik domů ještě o kus dál ve stejném údolí jako je Praxmar. Aut už tam v osm hodin je spousta, většina lidí ale jde asi jinam než na Schontalspitze, kam míříme my. Nedostatek znalých spolustoupačů způsobuje, že se vydáváme po špatné staré stopě lesem, kde není už moc sněhu, jsou tam popadané stromy a podobně. Navíc je to hodně strmý úsek, takže se tam dost trápíme. Hlavně mi vrtá hlavou, že kromě dvou lidí, co se vydali za námi, nikde nikdo není, přitom to má být hodně chozená túra. Důvod se ukázal za chvíli, prostě jsme šli blbě. Po překonání toho prvního strmého stupně už pokračuje celkem mírný muldovitý terén až pod závěrečný severní svah pod vrcholem, který ale stojí za to. Má určitě aspoň čtyřicet stupňů, možná víc. Většina lidí se na lyžích za evidentně velké námahy pinoží asi do půlky, kde odloží lyže a zbytek šlapou pěšky. My jsme se vydali taky nahoru na lyžích, ale asi v půlce u jakýchsi kamenů jsem si to rozmyslel. Což byla pěkná blbost, protože ty kameny poskytují velmi falešný pocit bezpečí, spíš naopak. Když je na hladkém kameni skloněném do údolí 30cm sněhu, stačí dost málo, aby to po něm ujelo. Stál jsem tam a bál se pohnout. Nakonec jsem se tam nějak otočil, sundal pásy a bez utažení bot a s pásy pod kšandami ujel rychle pryč. Lyže jsme pak nechali pod tím závěrečným krpálem a vylezli nahoru pěšky. Bylo to hodně vzdušné, tak třetinu cesty (celkem 130 výškových metrů) jsem lezl nahoru po čtyřech. U kříže jsme se moc dlouho nemotali, protože místa tam bylo hodně málo, a rychle jsme se zas vydali dolů k lyžím, což nakonec bylo docela v pohodě, nahoru to bylo horší. Sjezd byl super, krásné široké svahy, místy suchý tvrdý sníh a místy firn. Dole pak čekal strmý boulovitý úsek skicrossu, kde byl sníh už kaše.