Středa 11.3.

Letos jsem vyměkl úplně a už jsem se nesnažil ani ráno vstávat dřív, abychom vyjeli za tmy a stihli ještě odpolední túru. Vyjížděli jsme až v půl deváté a v Selrainu jsme byli kolem čtvrté odpoledne. Zbývající hodinu do pěti, kdy končí zákaz vjezdu do Fotschertalu, jsme vypustili výjezdem do Kühtai a krátkou procházkou. Pro výjezd k Bergheimu jsme radši nasadili řetězy, aby se neopakovala loňská prekérka jak jsme zapadli do pankejtu. Koleje vyjeté nebyly, ale stejně jsem měl boby, protože člověk nepozná, kde je kraj vozovky a začíná jen sníh. Nezapadli jsme. V Gasthofu jsme skoro sami, krom nás tu jsou ještě nějací dva němečtí důchodci. Zajmavost - celý barák má proud z vodní elektrárny o výkonu 65 kW, což platí, když je dost vody. Teď jí je málo a dává to stěží 15 kW. Občas začnou žárovky pohasínat, vrtulka přímotopu se začne točit pomaleji a pomaleji... no prostě dochází voda :-)

Čtvrtek 12.3.

Počasí je oblačné, později až polojasné. Vedro vyloženě není, ale slunce má sílu. Dnešním cílem je 2577m vysoký Fotscher Windegg. Výstup není těžký, nikde žádná komplikovaná místa. Snad jen vyznat se v té změti stop je trochu oříšek. Ráďa je po několika dnech střevních potíží slabá a tak šplháme pomalu. Ale však není kam spěchat. Lyže je třeba odložit kus pod vrcholem a nahoru ke kříži vyšplhat pěšky. Ale až po sváče. Sjezd dolů je teda trochu pakoška. Sníh nějak neví coby. Není ani firn, ani prašan, ani tvrdý ani měkký, občas deska a za pár metrů zas hluboký. No prostě žádný požitek, hlavně se dostat dolů. Cestou se zastavujeme u nějaké boudy a vyhříváme na slunci. Po návratu do Gasthofu jsme si ještě půjčili sáňky a vylezli po cestě údolím asi 2km nahoru. Sjezd byl slušnej fofr, maximálka 36km/h.

Pátek 13.3.

Našim dnešním cílem byl Sömen, hora o něco převyšující 2700m. Začátek cesty k Almindalmu byl stejný jako včera, pak jsme ale odbočili víc vlevo a stoupali nejprve lesem poměrně strmě a pak mírněji širokým údolím, na jehož konci byl strmější závěr a krátký traverz malé rokle. Pak jsme se napojili na na stopu přicházející zleva od Potsdamerhütte, překonali jeden strmější stupeň a otevřelo se nám velmi mírně stoupající plató s vrcholem v pozadí, kde byla vidět cik-cak výstupová stopa. Tak jsme tam zamířili. Ukázalo se však, že to není Sömen ale Roter Kogel, vysoký něco přes 2800m. Teprve v závěru přišlo pořádné stoupání a vrcholek byl vyfoukaný skoro na trávu. Nahoře bylo dost zima, takže jsme tam moc nepobyli a raději sjeli na svačinu o kus níž. Sjezd byl dneska mnohem lepší, většinou ještě suchý a v mírnějších úsecích ani nebyl utažený větrem, takže se dalo pěkně točit. V podvečer jsme se opět parádně svezli na saních.

Sobota 14.3.

Dnešní ráno je pěkně mrazivé. Chata se včera celkem zaplnila a všichni vyráží hrozně brzo, i my vyrážíme po cestě směrem k Potsdamerhütte o půl hodiny dříve než včera a předevčírem. Pod chatou cestu opouštíme cestu a pokračujeme ve stopě úzkým a úplně rovným údolím dál. Po asi kilometru začala stopa stoupat poměrně strmě vlevo. Po čase se sklon trochu zmírnil a otevřel se nám výhled do kotle jenž končil horou Wildkopf tyčící se něco přes 2700m. Viděli jsme i stopu, která se stáčela před vrcholem vlevo a dost strmě stoupala do jakési štěrbiny. Co jsme ale neviděli, bylo, že Schidepot je v takovém nepříjemném strmém místě mezi balvany a nahoru se leze skoro po čtyřech bez lyží. Když jsme pak nahoru vylezli a viděli, že ke kříži ještě chybí další kus po vzdušném žebru místy bez sněhu, vyprdli jsme se na to a posvačili v sedýlku pod vrcholem. Sjezd byl tentokrát parádní prašan, žůžo. Poté, co jsem si přitáhl vázání a nevypínalo mi, jsem ani nehodil tlamu. Ještě jsme si zašli na pivko na Potsdamerhütte a pak to sjeli po cestě do Bergheimu. Následovalo opět sáňkování, tentokrát skoro 3km a Ráďa trhla rekord maximální rychlostí 45km/h.