Středa 22.3.

Z domova jsme vyjížděli něco po deváté a po osmi hodinách jízdy skoro pořád v dešti jsme dorazili do údolí Innu. Stavili jsme se na nákup a pak jsme se ještě jeli podívat do Fotschertalu. Po sněhu nikde ani památky, vrcholky hor zakrývaly mraky. U vjezdu na Fotscherstrasse nás čekalo nepříjemné překvapení v podobě tří cedulí. Dvě cedule hlásaly, že Potsdamerhutte a Bergheim jsou zavřené. Na třetí stálo, že je kvůli vereisung zavřená i silnice. Nikde ani mrť sněhu a tak jsem se odhodlal tam vjet, protože jsem chtěl vědět, jestli je tam vůbec sníh na tůry. Na cestě v horní části trochu sněhu bylo, ale s čtyřkolkou se to projet dalo. Nedojeli jsme ůplně na konec, otočil jsem to o fous níž, co kdyby tam bylo té břečky víc a zapadli jsme do ní.. Každopádně toto údolí jako cíl padlo. Zítra jedeme do Praxmaru na Lampsenspitze.

Čtvrtek 23.3.

Ráno vyrážíme do Praxmaru, poměrně pozdě, přijíždíme až něco před devátou. Lidí tu docela pár je, ale živo je tu hlavně kvůli nějakému natáčení filmu, jehož štáb zabírá dvě třetiny parkoviště. Se sněhem to je bída, vyrážíme s lyžemi v ruce a nasazujeme až na louce kus nad chatou. O kus dál, u malého almíku, je ale jasné, že na Lampsenspitz to nepůjde. Sníh skoro žádný a ve zbytcích žádná stopa. Měníme tedy plán a pokračujeme vlevo po cestě na Zischgeles. Je vedro, sníh je měkký a mokrý, ale s každým metrem výšky je to lepší. Partie nad 2500m už jsou pěkné, i lidí tu pár je, tak akorát. Těším se na sjezd. U Schidepotu svačíme a dáváme si pivo. Mně se na vrchol škrábat po kluzké stezce moc nechce, ale když vidím, že tam leze každý, jdeme taky a dobře děláme. Je to zábava a z vrcholu je přecejen lepší rozhled. Sjezd je v horních partiích skvělý, tvrdý, krásně se na tom točí. Pak je úsek měkký, ale dá se a nakonec přichází v dolních partiích měkká bořivá sračka, ve které se naopak zatočit nedá, protože se lyže boří 30cm hluboko. V Praxmaru si dáváme pivko, salát a sýrové pirohy. Nakonec se ještě jedeme podívat do Lusens jak to tam vypadá kvůli zítřku a před večerem si jdeme zaběhat podél Innu.

Pátek 24.3.

Na dnešek je předpověď pro údolí 20 stupňů. Fohn jako sviň. Ráno, když jedeme do Lusens, je zataženo. Po zbytcích sněhu vyrážíme od parkoviště údolím dozadu až k dolní stanici nákladní lanovky chaty Westfalenhaus. Tam odbočujeme doprava a šplháme lesem bez lyží do dlouhého mírného údolí Langental. Cesta stoupá údolím mírně, sem tam je nějaký strmější kousek když šplháme na různé hromady šutrů. Míjíme odbočku na Westfalenhaus, která leží vpravo na sklaním plató. Díky tomu, že je slunce zastřené řídkým mrakem, je teplota snesitelná a nesmažíme se tak jako včera. Za chvíli se nám otvírá pohled na malý ledovec, vyplňující celé údolí skoro až po hřeben. Sklon má relativně mírný a je nádherný. Ale pěkně se to vleče, to zas ne že ne. Nakonec po strmějším závěru sundaváme lyže kousek pod vrcholem Weisskogelu a lezeme na vrchol do 3217m pěšky, resp. po čtyřech. Zbytečně, protože se to dalo celkem pohodlně obejít, což jsme zjistili až při sestupu. Před ním jsme ale ještě posvačili v sedélku pod křížem. Sjezd do cca 2600m je parádní a po ještě celkem suchém a pevném sněhu, pak do 2200 taky fajn po pěkném nebořivém firnu, zbytek je zas pakárna po té bořivé tekuté sračce. Celkově ale super túra, naše dosud nejvyší místo dosažené na skialpech.

Sobota 25.3.

Dlouho jsem včera přemýšlel kam vyrazit. Chtělo to nějakou túru, která začíná co nejvýš, abychom nemuseli jít pěšky bez lyží. Nakonec jsem skončil u varianty Kuhtai, ale zkusili jsme jinou tůru než jsme dosud znali. Tentokrát jsme začínali u spodní přehrady a cílem bylo sedlo Niederreichscharte ve výšce 2729m. Dnešní tůra tedy má nejmenší převýšení, ale není nejkratší, protože i dnes zpočátku stoupáme jen velmi mírně a výškové metry přibývají pomalu. Ačkoli dole v údolí byla nízká oblačnost a šedivo, tady je zcela jasno. První třetinu cesty ale stoupáme ve stínu a je celkem zima. Sotva se ale dostáváme na slunce, svlékám se do krátkého rukávu, protože je vedro jako v peci. Asi ve dvou třetinách přichází takový strmý stupeň, co z dálky vypadá nepřekonatelně. Ale zblízka už to není tak divoké a stopa je vyšlápnutá, takže pohoda. V závěrečné části musíme ještě traverzovat okraj jakéhosi jezírka, co vypadá jak jáma od mravkolva a za chvilku jsme v sedle, jenž je naším cílem. Skupina před námi bere lyže na batohy a šplhá po skále kamsi na vrchol. Šílenci. My si dáváme siestu a pak sjíždíme dolů. Sejzd je většinou opět parádní, buď po utaženém jemnozrnném sněhu, nebo po firnu. Tentokrát nemusíme absolvovat tu fázi bořivé sračky.