Kosika, září 2017

Vyjížděli jsme v neděli ráno něco po osmé. Cesta ubíhala v pohodě, počasí chladné, občas přeháňky. V Alpách ležel tak od 1800m sníh. Podařilo se mi v Zirlu nenajet na dálnici a trefit správnou cestu do Innsbrucku. Snad poprvé v životě. Na Brenner jsme jeli klikaticí po staré silnici, všude samej policajt. Zastavili jsme se na vrcholu a šli se projít po outletech. Málem jsem si koupil dres od Mavicu, ale neměli velikost. Pak jsme piknikovali na pumpě u Bolzana nakonec jsme spali od půlnoci do čtyř na prázdném odpočívadle za Bolognou na původní variantě dálnice jménem Panoramica. V šest jsme byli v přístavu, loď jela celkem načas, i když to zpočátku nevypadalo. Byla to 45let stará Sardinia Regina. Po vylodění jsme poslechli průvodce a jeli směrem na Cap Corse horní cestou přes vesničky. Jenže jsme to netrefili a tak jsme museli nedobrovolně objet úzké a nepříjemné trestné kolečko. Podruhé jsme to trefili dobře a cesta byla hezká a plná výhledů. Ubytovali jsme se v kempu v Santa Severa. Po vykoupání jsme ještě nasedli na kolo a objeli si asi 35km kolečko přes obec Piazza. Povečeřeli jsme v Santa Severa v přístavu.

Spalo se dobře, v noci nebylo ani horko ani zima a postel v autě je pohodlná jako doma. Vstávali jsme až kolem půl deváté a vyjeli jsme až po desáté. Po silnici D80 jsme jeli do Maccinagio a pak ještě kousek po šílené prašné cestě na nádhernou pláž Tamarone. Ten kilometr byl jak po poušti a žízeň tomu odpovídala. Na pláži byl naštěstí bar a měli točené pivo. Překvapivě měli i půllitrové sklenice, i když to tady není zvykem pít pivo po půllitrech. Možná i proto, že to vyjde na šest pade. Koupání bylo nádherné. Pak jsme se vrátili do Maccinagio v bláhové naději, že si dáme grilované kuře, co tam měli v jedné epicerie. Už bohužel nebylo, ale měli něco jiného, zapečené rybí maso s bramborem a sýrem, v aluminiové misce, pro dva, taky jsem si pochutnal. Bylo půl druhé a měli jsme za sebou oběd i kávu, ale pouhých 12km. Takže bylo na čase popojet. Vystoupali jsme až do 350m do vsi Buticella, odkud jsme zas spadli na 10km zpět k moři do zapadlé vísky Barcaggio. Koupání taky fajn, ale na břehu byly vyplavené malé medůzy. Fuj tajxl, hnusný tvorové to jsou. Když mně něco ve vodě štípalo do nohou, zjistil jsem, že to nejsou ty medůzy, ale že mně okusují asi pěticentimetrové rybičky. Dokončili jsme okruh zpátky do Buticella přes Tollare a otočili se zpět na Maccinagio. Ale nejeli jsme stejnou cestou. Odbočili jsme totiž na Bettolace a potom ještě na Tomino, takže jsme sjeli na D80 až za Maccinagio. Ale vraceli jsme se tam do obchodu koupit něco k večeři.

Středu jsme strávili vesměs v autě. Původně jsme chtěli přejíždět do vnitrozemí do Corte, ale předpověď počasí dávala bouřky, takže to by na horské túry asi nebylo ono. Takže jsme jeli do Calvi. Nejdřív jsme přejeli na západní pobřeží Cap Corse a podél něj jeli na jih po D80 do St. Florent. Silnice byla superklikatá, zařízlá do strmého svahu. Rychlost max. 30 až 40km/h, místy méně, pakliže už beztak úzkou silnici ucpala stojící auta ve vesnici. V jedné vísce jsme se stavili na kávu. Pak jsme si chtěli dát něco k jídlu ale nic z toho nebylo, neměli plat du jour. Najedli jsme se výborně, ale nakonec až u Leclerca kus za St. Florent. Byl tam na rohu bar s restaurací a měli drůbeží maso se smetanovými bramborami, pochutnali jsme si. Pak jsme jeli nekonečnou klikaticí v kopcích porostlých jen křovinami do Ile Rousse a Calvi. Našli jsme si velký a prázdný kemp Bella Vista, stranou městského ruchu. Byl trochu problém zatlouct kolíky, zem tvrdá jak beton. Večer jsme se šli projít do města. Bylo živé a příjemné.

Ve čtvrtek jsme zase vyrazili na kole. Nejprve kolem letiště St. Catherine témeř po rovině, ale záhy přišlo stoupání a nebylo zrovna mírné, 8 až 11 procent. Slunce sice zakryl mrak, ale potili jsme se jako hrom. A přitom požářiště, kterým jsme projížděli, bylo už uhašené.. Vrchol stoupání byl asi ve 450 metrech a před námi se otevřelo krásné údolí. Postupně jsme zas vytratili výšku až k mostu, kde nebyla žádná řeka, resp. aspoň ne teď, kdy je všechno suché jak troud a spálené do žluta. Za mostem jsme vzali odbočku do vsi Galleria. V místním Sparu měli překvapivě chlazené plechovky korsického piva Pietra. V celkem příjemné klidné vesnici jsme si udělali piknik a pak ještě zašli na kávu a zmrzlinu. Cesta zpět vedla po silnici D80bis podél pobřeží. Je to zřejmě původní trasa pobřežní magistrály D80, kterou ale v tomto úseku nahradila zkratka přes hory. Tím pádem byla minimálně frekventovaná a když tak jen turisty, kteří nespěchají. A pak taky neudržovaná, polovina těch 30km byl naprosto šílený asfalt. Zbytek ušel. Ale za odměnu byly krásné scenérie silničky zaříznuté do skal nad mořem, kroutící se v nekonečných zatáčkách. Několikrát klesla až k moři, kde byl obvykle bar a pláž. Nejhezčí byl samotný závěr před Calvi s výhledem na výběžek pevniny a maják.

V pátek jsme přejížděli do vesničky Porto, shluku domů a hotelů v ústí jakéhosi kaňonu do moře. Bylo to pouhých 70km, ale cesta byla dlouhá, no spíš zdlouhavá, protože byla supermegagigaklikatá a místy velmi úzká. Vyhýbání s protijedoucími auty zdržovalo, nedej bože když jel autobus. To se muselo couvat. Ale na kole by to byla pěkná cesta, zase zařízlá do skal, spíš jak nějaká římsa v Dolomitech. Kemp jsme vzali první, měl největší reklamy. A byl asi největší. A nejdražší, protože měl bazén. Nebyl sice špatný, ale nepůjčovali tam redukce na ty jejich podivné zásuvky, takže jsme si ji museli koupit. A plácky pro stany byly jak z betonu pokrytého vrstvou suché hlíny. Prášilo se tam jen se člověk pohnul a kolíky nešly zatlouct ani kladivem. Odpoledne jsme se chtěli jet projet na kolo, ale předtím jsme se ještě byli zeptat na projížďky lodí do Calanches. Paní nám doporučila jet hned, protože se má zkazit počasí. Takže jsme si na kole vyjeli jen asi 7km za vesnici do nejdivočejšího místa silnice a zase jsme se museli vrátit, abychom tu loď stihli. Byl to takový velký dvoumotorový člun pro 12 lidí, žral až 70 litrů za hodinu a maximálně valil 50km/h. Řídil ho veselý mladý kluk, povídal nám o všem možném, což já jsem teda prd rozuměl, ale asi to bylo veselé, protože se všichni uchechtávali. Calanches z červené žuly plné útesů a jeskyní byly nádherné. Plavba trvala asi 1,5h a ujeli jsme asi 25km. Cena 28 Eur za osobu byla vzhledem k malému počtu lidí na palubě a spotřebě lodi více než přiměřená.

V sobotu jsme původně chtěli jet na kole okruh kolem Porta, ale protože předpovědi hlásily špatné počasí, sbalili jsme věci a rozhodli jsme se přejet do Corte. Předtím jsme se ale ještě byli vykoupat a vyšplhali jsme na janovskou věž nad Portem. Přejezd do Corte přes sedlo Col de Verghio ve výšce 1478m byl pastvou pro oči spolujezdce. Opět klikaté silnice zařízlé do skal, po silnicích prasata, kozy a další sauvage. Jeden motorkář to komentoval tak, že to není silnice ale zoologická zahrada. Na průsmyku jsme na chvíli zastavili a šli jsme se projít na vršek, kde kdysi končilo pár sjezdovek. Dnes už jsou tam jen ruiny, protože v 1500m nad mořem ve středomoří už prostě dneska nemůže až na vyjímky sněžit. Sjezd směrem k Francardo byl v horní části krásným borovým lesem, v dolní to byl ještě divočejší a užší kaňon než jinde. V Corte jsme chtěli najít bydlení pod střechou, protože hlásili silné bouřky a zimu. Obešli jsme všechny hotely a všude bylo plno. Už jsme byli smíření že holt skončíme zas v kempu, když jsme narazili na apartmány, kde ještě jeden měli volný. Není asi úplně dokončený, ale je veliký a stačí nám bohatě.

V noci byla buřina veliká, která když postoupila nad Itálii, tak v Livornu způsobila nějaké záplavy. Tady sice záplavy nebyly, ale stejně jsem byl rád, že nejsme v kempu. Ráno bylo zataženo až oblačno ale nepršelo. Rozhodli jsme se svézt vlakem do stanice Vizzavona, což je asi 30km od Corte směrem na Ajaccio ve výšce 900m. Vlak tam šplhá spoustou serpentin a tunelů a nezadá si to se slavnými alpskými tratěmi. Odtud jsme šli túru podél potoka k Cascades des Anglais a dál až do sedla Crete del Muratello ve výšce 2064m. Celkem tedy převýšení asi 1200m na necelých 10km do sedla. Spodní část cesty jsme procházeli podél nádherných vodopádů, tůní, jezírek a vaniček. Vše v žule jako v Jizerkách. Všude buky, javory, borovice. Borovice obrovské, jaké jsem ještě neviděl. Opravdu nádhera. Překvapilo mne, že i když je všeobecně na Kosice sucho a většina potoků byla suchá, tady voda byla a celkem dost. Lákalo to ke koupeli. Jenže jsme neměli moc času, protože jsme museli stihnout večerní vlak zpět, a taky nebylo moc teplo. Chvíli i trochu pršelo a pak padla mlha, takže spolu se žlutým listím to vytvářelo atmosféru přelomu října a listopadu v jizeskohorských bučinách.

V pondělí bylo zase hezky, ale předpovídali silný vítr. Přesto jsme vyrazili na kole. Okruh začínal po silnici D18 na sever přes ves Castirla dolů na silnici D84, kterou jsme včera přijeli od sedla Vergio. Po ní jsme jeli do Francardo. Nevšiml jsem si, že křížovatka, kde jsem chtěl odbočit na D239, není křižovatka ale mimoúrovňové křížení, takže jsme se museli kousek vracet. Po odbočení se změnil na 50km svět. Silnička úzká, provoz nula, civilizace nula. Stoupali jsme borovým lesem až do průsmyku ve výšce 750 metrů, pak jsme se přehoupli do druhého údolí a o kus dál, celkem po 10km jízdy horami, jsme se ocitli ve vsi Aiti. Shluk domů v prudkém svahu, kostelík který nejspíš neviděl faráře už roky a pusto prázdno. Sem tam auto. Pes. Člověk žádný. Otevřel se nám pohled do údolí kde byl viděl most Pont de Lano a za ním křižovatka, náš další bod, ovšem o 300 výškových metrů níž. U mostu jsme se napojili na silnici D39. Byla to "hlavnější" silnice, taková dvojka, protože měla uprostřed nakreslenou přerušovanou čáru. Ale byla stejně mrtvá jako ta předchozí. Stoupali jsme na sedlo Col Sant Antone ve výšce 996m a připadali jsme si jako na tom nejzapadlejším Balkáně. Konec světa slabé slovo. Čekal jsem, že s přibývajícím metry výšky se krajina změní a bude víc horská, jako včera ve stejné výšce. Ale tady byly všude jen kaštany, buky a roští. Nic mimořádného. Pak už následoval jen 15km sjezd do údolí a návrat podél řeky Tavignano do Corte. Celkem jsme ujeli 70km s převýšením asi 1500m.

V úterý skončil náš pobyt v horách. V noci se rozfoukal uragán cloumající celým barákem, takže asi hodinu jsem zase nespal. Ráno se zdálo, že fičí míň a je polojasno. Vyklidili jsme pokoj, naskládali se do auta a vyrazili do údolí Restonica, které je asi nejznámějším místem v celých korsických horách a protože silnice vede až na jeho samý konec, je velmi navštěvované. Silnice je hodně úzká a míjení se s protijedoucími auty je těžká ekvilibristika. Ještěže máme elektricky sklápěcí zrcátka. Ráďa musí koukat z okénka dolů, abychom se pravým kolem nezřítili do propasti. Cesta je ale nádherná. Kaňon zarostlý borovicemi, kaskády řeky. Parkujeme za šest eur na téměř zcela zaplněném parkovišti a zapojujeme se do hada výletníků stoupajících k jezeru Lac de Melo. Davy postupně trochu řídnou, vítr ovšem sílí. Dneska má snad opravdu chvílemi 100km/h. Jak tak šlapeme za sebou, vidím cosi divného na rádině botě... podrážka je na obou botách z poloviny uvolněná a odtrhuje se. Cestou k jezeru překonáváme i několik úseků zajištěných řetězy a žebříky.. to pro ty tetky, co chodí k jezeru v sandálech. U jezera jsme se museli schovat za kámen, aby nás uragán neodnesl. I chudáci Kavčata podhorská nejsou schopná ve vzduchu vůbec manévrovat a vypadají jak kusy hadru, se kterými si vítr pohrává. Nechtěli jsme riskovat, že Rádě upadne podrážka celá, tak jsem k hornímu jezeru šplhal sám, zatímco má žena se opatrně vrátila. Cedule ukazovala k hornímu jezeru 45min, dal jsem to za 20 a dalších 20 minut mi trvalo vyšplhat až na hřeben. Horní jezero bylo divočejší, jako hrnec a za ním mohutná skalní stěna. Z hřebene pak byl nádherný výhled na druhou stranu hor, ale moře jsem neviděl. Odpoledne jsme se ještě vykoupali v jedné tůni nad Corte a potom jsme po hlavní silnici T50 sjeli k moři do Alerio a podél moře kus na sever do kempu Calamari poblíž vesnice Prunet. Kemp je fajn, ale je to mateřská školka, všude samé děti a některé velmi uřvané. Děsíme se noci a hledáme na druhý pokus dlouho nějaké klidnější místo poté, co jsme na první pokus postavili stan přímo vedle jednoho totálního křiklouna.

Ve středu jsme opět vyrazili na kolo. Našel jsem okruh po žlutých silnicích přímo z Prunette přes sedlo Col d Arcarotta ve výšce 800m a do údolí Orezza, kde je pramen stejnojmenné minerálky, jenž je k dostání po celém ostrově. Zpočátku mírné stoupání se dost přiostřilo před Cervione, vesnicí na svazích hor s krásným výhledem na pobřeží a moře. Pak už dál silnice stoupala mírně, zato vytrvale, dalších 28 kilometrů. Z toho 20km byl celkem luxusní asfalt, akorát na něm bylo dost šutrů, které tam naházely všudypřitomné kozy lezoucí po skalách a srázech nad silnicí. Za Valle Alesani se asfalt pokazil a 9km byl rozbitý na šrot, až těsně před sedlem se to zas vylepšilo. V sedle byla malá auberge s restaurací, byla tam krásná terasa a protože jsme tam viděli pár lidí jíst a vypadalo to dobře, zastavili jsme na oběd. A neprohloupili jsme, byl vynikající. Po zákusku a kávě jsem byl rád, že následuje sjezd, a byl to velmi dlouhý sjezd, dobrých 35km. Cestou jsme potkali hezkou ves Piedicroce, kde byl hotel s restauraci a zrovna se tam živilo pár silničářů. Potom jsme zajeli k prameni té minerálky, která chutnala přimo z kašny skvěle. Večer z láhve už to nebylo ono. Prý chutná moc po železe a musí se při stáčení odželezňovat. Pravda to je. Závěrečná část bylo asi 15km po hlavní silnici podél moře, po které to pěkně svištělo. Najeli jsme 85km s převýšením asi 1100m.

Poslední den jsme nevěděli coby a protože tu není OBI, jeli jsme na kole do Aleria. Původní myšlenku pojmout to jako švih po hlavní silnici jsme nahradili objížďkou po kopcích a vedlejších silnicích, takže jsme opět nasbírali přes tisíc výškových metrů. Mimo jiné jsme jeli přes hráz přehrady Barrage di Alesani, která byla úplně vypuštěná resp. prostě prázdná. Ještě před Aleria jsme odbočili vlevo k Etang de Diana, což je takový brakický rybník spojený s mořem, kde se ve velkém chovají mušle a ústřice. Ráďa je chtěla moc ochutnat, takže jsme zašli do mušlového bufetu, což bylo něco jako Sumeček na Staňkově, kde podávali za mírný peníz na plastových talířcích čerstvě vylovené mušle v různých kuchyňských úpravách. Omylem jsme si objednali syrové, ale včas jsme si to uvědomili a změnili objednávku. Původně jsem myslel, že si mušle dá jen Ráďa a já si jen popiju vínko. Jenže oni přinesli velký hrnec vařených mušlí, takže nakonec jsem jich snad půl kila, světe div se, snědl. Byly osolené a okořeněné provensálským kořením a nebylo to špatné. I když večerní telecí bifteček nebo kus dobré ryby se s tím srovnávat nedá. Návrat těch 25km zpátky byl tak trochu švih, neboť jsme jeli poměrně rychle. Ještě jsme se stavili v Leclercovi dát do mrazáku bílé víno, pro které jsme si pak večer zajeli, abychom měli co pít tomu biftečku.