Po dvou letech, kdy na cestování za hranice a do Francie zvláště pro svobodomyslného člověka chtějícího řídít svůj vlastní život a osud sám nebylo možno ani pomyslet, jsme mohli bez obličejů zakrytých smaradlavými hadry, papírů prokazujících poslušnost apoštolům zdraví a vyššího dobra případně podrobení se největšímu experimentu genetického inženýrství všech dob vyjet do země, kterou by bylo lze nazvat rádinou druhou domovinou :-). Bylo třeba toho využít, neboť toto "startovací okno" nebude trvat věčně. Asi můžeme očekávat časy, kdy opět budou třeba výjezdní doložky a dostanou je jen lidé s dobrým kádrovým profilem. Dříve to znamenalo být spolehlivý a loajální člen Strany, jak to bude teď nevím. Předpokládám že to bude stejné, jen rudou nahradí zelená střižená žlutomodrou a před vydáním té doložky bude třeba podepsat, že člověk nenávidí Rusko a miluje Eurosojuz až za hrob. No, možná to půjde zjednodušit, pokud by člověk trpěl nějakým typem "sex identity mismatch" :-). Ovšem tím my, bohudík, netrpíme. Ale dosti vizí budoucnosti, žijeme přítomný okamžik, takže vzhůru do kopců a vinic!
Dnes byla dobrá předpověď, takže jsme podnikli okruh po hřebeni "route de ceretes", respektive jeho severní část. Přímo z Guebwilleru jsme stoupali 20km převážně dubovými a posléze bukovými lesy na hřebeny a protože byla neděle, tak byl provoz celkem silný a hodně motorek. Na hřebeni les zmizel a objevily se jen louky a krásné výhledy. Hory jsou trochu podobné těm našim, ale les tady rovnou přechází v alpínské louky. A hlavně - u nás nikde nejde jet 40km po hřebenech v 1100 až 1200m n.m. na silničním kole víceméně po vrstevici. Je tu opravdu krásně. Výhledy, lesy, jezera.. zlátnoucí tráva. A v neděli holt taky docela hodně lidí. Po hřebenech jsme jeli ze sedla Markstein, přes sedlo Schlucht až víceméně na konec hřebene, kde jsme se stočili vpravo a začali klesat k lac blanc. V dalším sedle Wettstein jsme odbočili vlevo na Trois Epis a jeli 10km krásným jehličnatým lesem. Pak čekalo překvápko, protože cesta dolů do údolí byla zavřená kvůli nějakým motorkářským závodům. Museli jsme tedy jet delší cestou přes Amerschwihr. Zbývajících 40km jsme jeli malými silničkami mezi nekonečnými vinicemi, sem tam nějaká vesnička, městečko. Byl to krásný a dlouhý výlet, 125km a 1800m do výšky.
Podle předpovědí se dneska k večeru měly objevit přeháňky a bouřky, takže jsme výlet směřovali spíš tak, abychom byli brzo doma. Na programu byl Balon d' Alsace, tedy jižní část route des cretes. Ale konvekce začala už dopoledne právě nad jižní částí hřebene. Naštěstí jsme měli okruh naplánovaný v opačném směru, takže jsme vyjížděli směrem na sever a jen sledovali černou oblohu na jihu. Jeli jsme do údolí Munsteru přes col du Firstplan, kde nás pár kapek dostihlo, ale bylo jich opravdu jen pár. V Munsteru jsme doplnili minerálku do bidonů a v klasickém bar-tabacu pivo do žaludků a pak začalo dlouhé a náročné stoupání až na hřebeny do výšky 1280m n.m., takže převýšení bylo asi 900m. Sklon silnice se měnil mezi 5 a 10% a provoz byl v porovnání s nedělí celkem malý. Nahoře se opět otevřely krásné výhledy, přičemž zvášť v jednom směru to vypadlo, jako kdybychom se dívali na Obří důl a Sněžku. Nejvyšší bod trasy 1340m n.m. přišel v sedle pod balónem, potom už následoval jen sjezd, ale ten byl úchvatný. Úplně otevřená krajina prudce spadající do rovin pod horami, rozhledy všemi směry, serpentiny, zlatavá tráva, krávy... no prostě pohádka. V Col Amic jsme odbočili vlevo na nějakou místní silničku s pěkným povrchem a nádherným lesem jsme v nekonečném klesání sjeli do Soultzu a Guebwilleru. Celkové dnešní převýšení bylo zase asi 1800m, okruh byl však o fous kratší, jen asi 95km a do stovky se nám ho tentokrát dojíždět nechtělo ;-).
Ráno bylo zataženo a záhy se rozpršelo. Nebyl to sice trvalý déšť ale několik konvektivních přeháněk, nicméně bylo všude mokro a hnusně vlhko. Tak jsme vyrazili až v jedenáct pěšky na "kopec nad chalupou", kde byly nějaké tajemné menhiry a pak zajímavá stezka lesem k bývalým kamenolomům, odkud se kámen dopravoval do údolí lanovkou. Zpátky jsme šli údolím vesnicí Buhl a došli jsme až do Guebewilleru, kde jsme trochu hledali ale nakonec našli staré nádraží. Odpoledne jsme se jeli podívat autem po vinařských vesničkách v podhůří. Trh v Eguisheimu zklamal, bylo to pět stánků pro turisty. A v hospodě, kde jsme si chtěli dát skeničku vína, prohlásil číšník, když nás viděl, že se jde najíst a přijde za čtvrt hodiny.. a tak jsme zase šli.
Počasí je nestabilní. Dneska dopoledne to ale vypadalo ještě nadějně, takže jsme navzdory nepříliš vydařené noci vyrazili na plánovanou trasu Route de cinque chateaux. Zřícenin hradů je tady spousta a nad Eguisheimem v kopcích je silnička, na níž lze během 15km potkat hradů hned pět. Nutno však říct, že tři z nich jsou na stejném místě, což vůbec nechápu a vysvětlení jsem nenašel. Asi jako kdyby 100m vedle Frýdštejna byl Ajznštejn a o dalších 100m dál třeba Hahnštejn. Na první pohled nesmysl, ale jistě to nějaký důvod mělo, na nesmysly jsou experti až lidi jedenadvacátého století... Výjezd k těm prvním třem hradům je dvoukilometrová dvanáctka, nic pro nějaké slečinky ;-). Pak už se to houpe krásným lesem několik kiláků a nakonec to padá dolů až bolí od brždění ruce. Zpáteční cesta vede zase vinicemi a vesničkami, stejně jako jsme jeli v neděli, jen s tím rozdílem, že ve Wintzentheimu zastavujeme v baru na pivo, kávu a zmrzlinu. Po 70km jsme doma a protože to ještě na déšť nevypadá, jedu ještě dojet stovku. Znova do Ochsenbachu a přes Soultzmatt zpátky. Jenže najednou je černo a v Orschwihru padají první kapky. No co, déšť mně vždycky urychluje a navíc celý den jsem měl chuť se vykoupat. Tak se mi to teď splnilo vodou shora. Jen ty promočený boty jsou blbý.
Předpověď na čtvrtek i pátek vypadá podobně: chladněji a nějaké přeháňky. Váhali jsme dlouho, jestli se do největšího železničního muzea v Mulhouse vydat dneska nebo zítra. Nakonec jsme vyjeli už dnes. Muzeum je opravdu obrovské a nakonec jsme v něm strávili skoro celý den a tudíž na druhou část plánu, t.j. muzeum automobilů, které má být také jedno z největších, už bohužel nedošlo. To železniční stojí za vidění, spousta parních lokomotiv z různých období, včetně těch nejstarších, motoráky například od Bugattiho (tím se nejspíš inspiroval Ledwinka když navrhoval Slovenskou strelu) nebo michelinovy motoráky na pneumatikách avšak jezdící na normálních kolejích. A samozřejmě elektrické mašiny a TGV. Zajímavé je, že Francie elektrifikovala tratě soustsvou 1,5kV DC, což bylo podle mně od počátku neperspektivní. A je neuvěřitelné, že se jim na tom podařil rychlostní rekord elektrické lokomotivy - přes 300km/h. Ale pochopili, že je lepší vyšší napětí a hlavně střídavé a tak přešli na 25kV AC. Počasí nakonec vydrželo celý den docela hezké, jen hodně foukalo. Byli jsme pak ještě chvíli v centru Mulhouse, ale tam není nic zajímavého.
Navzdory předpovědím bylo dneska počasí o dost horší, hlavně v horách, kam jsme měli namířeno. Plán byl takový: autem do malého střediska Gaschney, pak pěšky na Hohneck, kolem místních "sněžných jam" - skalnatého karu spadajícího na jihozápad z Hohnecku - k jezeru po ním a po úbočí Petit Hohnecku zase zpátku. Žádná veletůra, spíš procházka po kopcích a kochání se výhledy z pastvin nad hranicí lesa. Dodrželi jsme ten plán, ale nejprve to vypadalo, že mimimálně jeho část týkající se kochání výhledy se dodržet nepodaří, protže pršelo, všude mlha, na hřebení vichřice a ledové krupky. Chata na Hohnecku byla naše spása, ohřáli jsme se tam a najedli. Mezitím se udělalo líp, takže s malou ochylkou jsme dodrželi trasu a i ty výhledy nakonec byly. Odpoledne jsme se pak ještě stavili ve dvou městečkách - Turckheimu a Kientzheimu. Večer pak zbyla chvilka na proběhnutí se vinicemi a lesem nad Buhlem.